Pure light

5.

Zase ten pitomý les. Jak já ten les nesnáším. Zlostí kopnu do kamene, který leží opodál. Potom si na něj sednu a čekám. Po chvíli čekání se konečně uráčí přijít. Rychle se z kamene zvednu.

„Zdravím tě, moje maličká." ozve se jeho slizký hlas.

„To mě nemůžeš nechat alespoň jednou vyspat?" křiknu na něj naštvaně a založím si ruce na hrudi.

„Proč bych tě nechával spát, když máme spoustu věcí na probrání?"otáže se.

„Co přesně?" nakrčím obočí.

„Tebe nezajímá, kde je tvoje matka?"řekne s nadzvednutým obočím.

„Samozřejmě, že zajímá. Jenže ty mi to neřekneš. Nejsi hloupý." konstatuji tiše.

„To máš pravdu. Co takhle obchod?" Pochybovačně se na něj podívám.

„Povídej." vyzvu ho.

„Když se ke mně přidáš a pomůžeš mi najít Kříž andělů, tak ti vydám matku." navrhne Samuel.

„Kdy bych se měla k tobě přidat?" položím rozhodující otázku.

„Až ti dám vědět." odpoví mi Samuel.

„Co když odmítnu?" optám se.

„Stane se přesně tohle." poví a přede mnou se objeví moje matka.

„Mami." hlesnu neslyšně.

Chci se k ní přiblížit, ale Samuelova ruka mě zarazí. Nevraživě se na něj podívám. K mamce se přiblíží další temný anděl s dýkou v ruce. Ze zadu ji chytne za hlavu a přejede ji nožem po klíční kosti. Mamka bolestivě sykne. Není to skutečný, říkám si v duchu. Zřejmě ho to přestalo bavit a tak do jejího stehna zarazí nůž. Mamka zařve. Není to skutečný. Není to skutečný. Ty tři slova si opakuji stále dokola. Ten postup opakuje několikrát. Bolestný křik mamky se mi dostává pod kůži a rezonuje celým tělem. Není to skutečný. Tuhle větu si v duchu zopakuji snad milionkrát.

„To opravdu chceš, aby matka takhle trpěla?" podívá se na mě tázavě Samuel.

„Není to skutečný." odvětím.

„Opravdu to chceš riskovat?" řekne Samuel s mírným úšklebkem na tváři. Přeruší nás další bolestný křik mamky.

„Souhlasím. Jen ji prosím už nech." nevydržím to.

„Dobře. Buď připravená moje maličká. Zatím na viděnou." rozloučí a zmizí.

Vyletím do sedu a zhluboka dýchám. Snažím se nějak dostat z toho šoku, když si všimnu postavy ležící vedle mě. Leknu se a s křikem spadnu z postele. Tím nechtěně probudím okupovatele mé postele.

„Annabeth?" uslyším Stevův hlas.

Rozsvítím. Vážně, teď leží na mé posteli Steve? Počkat, posteli? Já jsem přece usnula na stole v laborce.

„Co tu dělám a co tu děláš ty?" zvednu obočí.

„Usnula si v laborce a já tě odnesl do postele. Chtěl jsem tě tam položit, ale ty si mě chytla za triko a odmítla si mě pustit. Já tě nechtěl probudit, tak jsem si lehnul vedle tebe." vysvětlí mi Steve. No a já měla, co dělat, abych se nepropadla hanbou až do samého středu Země.

„Dáš si čaj nebo kakao?" promluvím po chvíli ticha.

„Cože?" zeptá se nechápavě Steve.

„Já už neusnu, tak si jdu udělat kakao. Jen ze zdvořilosti se tě ptám, jestli si dáš taky." pokrčím rameny.

„Jo, já taky neusnu. Dám si čaj, prosím." řekne s úsměvem.

Vyjdu ze dveří s cílem kuchyně, když zjistím, že vůbec nevím, kde jsem. Otočím se na Steva. Steva to pochopí a jde jako první. Dorazíme do kuchyně a já začnu s přípravou kakaa a čaje. Po pár minutách společně sedíme na balkoně s teplými šálky kakaa a čaje. Dívám se na ten odzbrojující výhled a nechám své myšlenky volně plynout.

„Co se ti zdálo?" promluví Steve jako první.

„Jako každou noc. Samuel." odtuším a skloním pohled na svůj šálek kakaa.

„A co tobě?" optám se.

„Jako každou noc. Bucky." promne si obličej.

„Kamarád?" zvednu oči od svého šálku kakaa.

„Ten nejlepší. Při jedné akci se stala nehoda a on vypadl z jedoucího vlaku. Buckyho našla Hydra a udělala z něj nájemného zabijáka. Vymazala mu paměť. Nepamatuje si na mě, dokonce se mě snažil zabít. Já si to vyčítám. Kdybych ho zachránil, nic z toho by se nestalo."dá si hlavu do rukou.

„Podle toho jak tě znám, jsi udělal, cos mohl." snažím se ho utěšit.

Pak nastane další ticho, ve kterém jsme oba dva ponoření v myšlenkách. Znova ticho přeruším já. 

„Zajímalo by mě, jak do toho všeho, co se tady děje, zapadám já. Já nejsem výjimečná ani nijak zvláštní. Na Zemi žije sedm miliard lidí. Tak proč k čertu já?"

„Protože si výjimečná, i když si to nemyslíš. Já jsem dřív taky nebyl nijak neobvyklý. Byl jsem malý, slabý kluk z Brooklynu. To sérum, které mi koluje v žilách, udělalo to, co vidíš teď." usmál se.

„Kdy dřív?" zeptám se zvědavě.

„Před sedmdesáti lety." odpoví Steve a sleduje moji reakci.

„To vypadáš- emh- zachovale." vymáčknu ze sebe překvapeně.

Pak začne vyprávět. Zaposlouchám se do jeho jemného hlasu a vžiju se do příběhu. Pozorně poslouchám každý detail. Rázem zapomenu na matku, na Samuela, na celý svět. Teď je tady jenom on a jeho vyprávění. Jeho oči úplně při vykládání příběhu září štěstím. Vypadá to, že už neměl dlouho dobu možnost vyprávět svůj životní příběh. Podrobně popisuje každou misi a bedlivě poslouchám. Když přijde řeč na Peggy Carterovou, jeho oči posmutní. Peggy byla jeho první láska. Nedokázal se od ní odpoutat. Ani se mu nedivím. Podle jeho vyprávění to byla úžasná žena. Jakmile dokončil své povídání, začnou se mi klížit oči.

„Promiň, ale já už asi půjdu spát. Sotva se držím v bdělém stavu." povím Stevovi a usměji se.

„Jasně. Chceš doprovodit?" otočí se na mě Steve.

„Jo, jelikož vůbec nevím, jak se tam mám dostat." přiznám. Se Stevem směřujeme k mému pokoji. Konečně tam dorazíme a já únavou úplně padám. Steve vypadá, že je na tom podobně.

„Dobrou noc. Já si jdu najít jiný pokoj." usměje se a chce odejít, jenže já ho zadržím.

„Nikam nechoď. Když si se mnou v posteli spal jednu polovinu noci, tak tam přespíš i tu druhou." Co jsem to zase řekla? V tomto stavu bych opravdu neměla mluvit.

„Jestli by ti to nevadilo..." podrbe se nervózně na krku Steve.

„Kdyby mně to vadilo, tak ti to nenabízím." usměji se na něj.

Otevřu dveře a dojdu k posteli, do které se svalím. Steve udělá něco podobného na druhé polovině postele. Jakmile se moje tvář dotkne polštáře, usnu.

Tak tady máte tu slíbenou kapitolu :D Budu ráda za vaše votes a komentáře :D