Krystal života

Školní den

Sebastian

Sebastian vešel do pokoje a povzdechl si. „Ta Leo je ale úžasná. Jak na tom koni byla tak ladná a krásná. Její hnědo blonďaté vlasy jí jemně vlály ve větru. Její zelené oči jí září radostí a životem. Jen pohled do jejích očí ve mně vyvolává nepopsatelné pocity. Vypadá tak křehce, když stojí a hlas má jemný. Ví, co od života chce." Ze stolu sebral desky s papíry od táty a rychle šel do ředitelny. Chce jí znovu vidět. Chce jí být na blízku, aby jí mohl pomoci. Chce s ní jezdit na koni. Chtěl by se o ní něco dozvědět. Dnes poprvé když mu o ní vyprávěl Jonathan ji toužil spatřit. Nevěřil jeho slovům, ale když jí viděl u ohrady. Všechno se sním zatočilo. Spěchal ze schodů. Bral je po dvou, pak po třech. Rychlým krokem došel až k ředitelně. Zaklepal a vešel. Ředitelka si prohlížela fotku v rámečku a popíjela čaj. Sebastian netušil, že na fotce je Lea jako malá s jejím otcem a mamkou. Elizabeth si Sebastiana nevšimla, ale když uslyšela zaklapnout dveře zvolala. „Leo ti sis něco zapomněla nebo mi neseš klíče?" Potom zvedla zrak od fotky. Uviděla Sebastiana a hned se opravila. „Aha pan Sebastian, myslela jsem, že to je ještě slečna Leo Smithová. Co ode mě potřebujete?" Podal jí desky se slovy. „Tady to je od mého otce. Chce ke konci měsíce přijet. Toto s vámi probrat." Elizabeth si je vzala a položila na stůl. „Jestli to je vše můžete jít." Přikývl a odešel.

Lea

Leo se po odchodu z ředitelny rozhlédla, jestli tam nestojí Sebastian. Nikde ho neviděla. Oddechla si, protože nevěděla, jak by mu to vysvětlila. Babička neví, že o Sasy řekla Vaness. Nevěděla, jak by se zachovala, kdyby o tom věděla a co teprve kdyby zjistila, že to ví i on. Rozeběhla se do schodů a zastavila se až u dveří pokoje. Klíčem je otevřela. Už na ní čekala Sasy. Protáhla se jí mezi nohami. Zastavila se a rozhlédla. Jakoby někoho hledala. Smutně na ní pohlédla. „Ty hledáš Vaness? Ta je u koní. Nemohla semnou přijít. Neboj příště pří jde." Podrbala jí pod hlavičkou a dala jí jídlo. Na posteli se mazlila se Sasy do šesti. Jako vždy jí usnula buď v náruči nebo na klíně. Opatrně jí uložila do pelíšku, vzala si kabát a zamknula za sebou. Klíče odnesla do ředitelny a pospíchala do pokoje, aby si uklidila věci. Před shodami se nadechla a posunula si na krku krystal. Potom vyběhla do schodů. Těsně na konci schodů v třetím patře do někoho narazila. Neudržela rovnováhu a o schod zakopla. Porazila ho na zem a ona spadla na něj. Pohlédla na osobu, kterou porazila a lekla se. „Promiň, moc mě to mrzí. Já hrozně pospíchám." Pokoušela se postavit. Trochu jí bolel palec, ale hned tu bolest zahnala. Na zemi ležel Sebastian. Pomohla mu na nohy a velkým obloukem mu uhnula z cesty. Polekaně se ještě zeptala. „Jsi Sebastiane v pořádku. Nestalo se ti nic?" Sebastian si utřel ruce od prachu do kalhot a poškrábal si hlavu. „Jak to vypadá tak ne nic jsem si vážného neudělal, jen mám asi otřes mozku." Hlasitě se zasmál. Lea se na něho naštvaně podívala. „Ha Ha, vidím, že se nic nestalo, tak můžu jít." Šla dál do schodů. Nevšímala si ho a zrychlila. Otevřela dveře od svého pokoje, na židli odložila kabát, čepici a šálu. Za sebou zavřela a znovu seběhla ze schodů. Blížila se k třetímu patru, kde se zastavila. On tam pořád stál Sebastian. Opřel se o zábradlí a čekal. Když jí uviděl oči se mu rozzářili. Každým krokem byla nesvá. Pohled do jeho očí ji znervózňuje. Cítí v celém těle teplo, ale pokaždé se roztřese a ztratí hlas. „Proč tu tak čekáš?" Snažila se co nejvíc být v hlase klidná a ne dát najevo nervozitu. Sevřela ruce v pěst, aby se netřásli. Pokrčil ramena a stejně klidně jako před chvílí kdy do sebe narazili dodal. „Rozhodl jsem se na tebe počkat. Neměla by tak krásná dívka a k tomu nová hodit do jídelny sama. Nevíš, co by se ti stalo. U nás kluci jsou na nové dívky jako supy."

„Jen se snaží být zdvořilý. Nekoukej se mu hlavně do očí Leo." V duchu si opakovala. Lea si povzdechla a šla dál. V jídelně bylo spousta studentů. Chvilku jí trvalo, než našla Vanessu a ostatní. Naštěstí na ní Vaness zamávala. Přisedla si vedle ní a do ucha zašeptala. „Sas si chyběla. Pokukovala po tobě." A slabě se zasmála, aby jí ostatní neslyšely. Vedle ní bylo volné místo a jak očekávala sedl si tam Sebastian. Radostně se zeptal. „Tak co nám dneska udělali k jídlu?" Potom co mu přinesli jídlo zkroušeně podotkl. „Ach jo lasagne." Nikdo ho neposlouchal. Každý se bavil jeden přes druhého. Lea, která mlčela se mu nepatrně usmála. Vaness se k ní naklonila, aby měli soukromí. „Myslíš, že by nevadilo se na Sasy znovu podívat?" „Myslím, že nevadilo. Aspoň si z pokoje vezmu hračku, kterou má ráda." Obě dvě se zasmáli na hlas. Všichni zareagovali a upřeně se na ně zadívali. Maxi nechápavě pronesla mezi zuby. „Co tu je k smíchu. Mám něco mezi zuby?" Obě se zase zasmáli. Vaness rychle spustila. „Jen jsme si něco říkali." Mrkla na Leu a ta přikývla. Své tajemství nehodlají prozradit. Rychle dojedli a rozloučili se. „Zatím, pří jdeme do herny asi tak za hodinu a půl." S tajemnými pohledy na všechny pohlédly a odešly. Zašly k Leo do pokoje. Z šuplíku u stolu vytáhla silný provaz s třásněmi na jedné straně. Leo si trochu pouklidila pokoj a při tom si vzpomněla. „My nemůžeme za Sas. Po večeři tam už bude Elizabeth...tedy ředitelka. Mohla by tě vidět." Vaness došlo, že by z toho byl asi průšvih. Lea měla pravdu a jen smutně na ní pohlédla. Leo uklidila Sasy hračku zpět do šuplíku. Otevřela notebook a na skype měla jednu zprávu od táty. Zeptala se Vaness jestli by jí nevadilo kdyby na chvilku mluvila z tátou. A jestli chce zůstat. Vaness to vůbec nevadilo. Táta se jí jen ptal na školu a na přátelé. Byl rád, že viděl Vanessu, aspoň měl jistotu, že tu někoho má. Hovor trval jen půl hodiny. Jo Lea chtěla slyšet a vidět tátu, ale měli dohodnuté jít do herny.