Krystal života

Sebastianvo překvapení

Leo

Své ruce jsem ráno schovala pod mikinu. Nikdo nemusí mé ruce vidět. I když venku svítilo slunce a hřálo, mě byla hrozná zima. Na snídani, tak jak jsem očekávala, mě přátelé zahrnuli otázkami ohledně mé mikiny. Pracně jsem jim vysvětlila lež, kterou jsem si v pokoji připravila. Dál to pak neřešili. Vyhnula jsem se Sebastianových zvídavých očí. Musím zajít za babičkou, aby mi dovolila jet za tátou. Musím si s ním promluvit. Je toho teď na něho moc. Zvedla jsem se od stolu a zamířila si to do pracovny ředitelky. Opatrně jsem zaťukala. Nic, žádná odezva. Zkusila jsem to znovu. Konečně se dveře otevřeli. Babička vypadala dost unaveně. To jsme měli společné. "Ahoj holčičko, co potřebuješ?" Pousmála se na mě. Vzala jsem ji za ruku a odvedla ke křeslu. "Jen jsem se chtěla zeptat, jestli nemůžu jet za svým otcem. Víš že to není pro něho moc lehké." Elizabeth nemluvila, dívala se na mě s prázdným výrazem. Sáhla jsem ji na čelo. Úplně hořela. "Co ti je babi?" Zase mlčela. Nahánělo mi to hrůzu. Po chvilce se rozkašlala. Byl to hnusný kašel. Sebrala jsem se a zavolala pomoct. Něž ale přišli zkusila jsem kouzlo pomocí krystalu. Nádech, výdech. "Vestibulum suscitat" Její kašel se zlepšil, ale nevypadala že by se jí ulevilo. Její krystal slabě poblikával do fialové barvy. Soupeřil s tím mým. Nedávalo mi to smysl. Do dveří přiběhla zdravotní sestra s dvěma pracovníky školy. Vzali ředitelku na nosítka a odnesli ji k lékaři do přízemí. Já se vydala za nimi.

Stále jsem přešlapovala z jednoho místa na druhé, dokud se neotevřeli bílé dveře. V nich stála doktorka naší školy a v rukou držela papíry. "Podle záznamů ti můžeme říct její stav." Její hlas byl bez jediné emoce. "Ředitelka Elizabeth teď leží v umělém spánku. Musíme zjistit co se jí stalo, ale teď je moc brzo na výsledky. Budeme muset počkat pár dní." Podala mi nějaké papíry na podepsání a pak za sebou zavřela dveře. Pomalu jsem se vracela zpět do pokoje.

Sebastian

Leo jsem našel v jejím pokoji. Seděla u stolu a telefonovala. Nejspíše to byla Terka nebo její otec. Opatrně jsem jí políbil na temeno hlavy. Trochu nadskočila. "Budu muset končit Terko, pozdravuj doma a mého otce. Ahoj." Vytípla hovor a s úsměvem se na mě podívala. "Copak tě sem přivádí? Smím li se zeptat." Úsměv jsem jí oplatil. "Za pár dní budeme mít tři dny volna, jelikož bude velmi důležitý svátek. Chtěl bych, aby jsi se mnou jela pryč. Daleko od všeho. Tam tě Richard nebude hledat a my dva budeme mít čas sami na sebe." Vypadala překvapeně a z očí jsem vyčetl otázku. " Jde o svátek kdy všichni uctíváme Velkou Levanduli a slavíme její vítězství." Musel jsem se smát, ten její nechápavý výraz mě pobavil. "Proč o něm nevím? Nějak jsi se zapomněl zmínit." Našpulila rty a zatvářila se na oko naštvaně. "Takže s tebou můžu počítat.?" Řekl jsem s tázavým hlasem a měl jsem na odchodu. "Hele, to jsem neřekla." Namířila si to ke mně. Nahnul jsem se u dveří k ní. "Budu se těšit." Naposledy jsem jí vlepil na líc pusu a zmizel. Moc rád bych viděl ten její výraz, ale radši jsem zmizel, než by se opravdu naštvala.

Další mojí zastávkou byla odpočívárna. Potkal jsem se tam s Honzou. "Čau kámo." Oba jsem si plácli. Honza si sedl do jednoho z křesel. To samé jsem udělal i já. A dali jsme se do pokecu.

"Tak kam pojedeš o svátku?" Nadhodil Honza.

"Já a Leo pojedeme do Španělska k mému tátovi. Leo už o tom ví, jen kam jedeme je překvapení. A co ty?"

"Mám v plánu vzít tvoji ségru k nám. Pokud ti to nebude vadit."

"Co mám s vámi dělat, stejně by mě neposlechla jako vždy. Aspoň nebude trávit čas tady ve škole."

"A nebojíš se že by se během těch dnů mohlo něco stát? Víš že Richard po Leo jde."

Na to jsem myslel, ale ne nějak moc. Nechtěl jsem si kazit krásné představy. " Nic se nestane, a já ji budu chránit." Honza jen pokrčil rameny. "Jak myslíš." A dál to nerozebíral. To byl celý on, vždy si hleděl svého.

Uběhl týden a já se chystal na cestu. Během týdne nám zástupkyně ředitelky oznámila, že ředitelka onemocněla. Neřekli nám jak na tom je, ale podle výrazu Leo jsem usoudil, že to nebude nic dobrého. Později mi řekla, že její kouzlo na to nepomáhalo. Nijak jsem si nevšiml, že by byla z toho Leo špatná. Se mnou se usmívala a připadala mi zase stejně. Mikinu v teplém počasí nepřestávala nosit. To mi divné přišlo, ale jinak bylo vše v pohodě. Nemoc ředitelky se mi hodila. Místo tří dnů nám škola dala volno na celý týden. Zabalil jsem si poslední tašku, kterou jsem pak hodil na postel vedle další. Slíbil jsem Leo, že se stavíme na den k jejímu otci. Nejprve jsem byl proti, ale jí se nedá odporovat. Sebral jsem poslední osobní věci a vydal se k autu, které čekalo před školou. Leo tam už na mě čekala. Její tašky byli už v kufru, v náručí držela Sasy. Z malého štěněte z ní vyrostla už pěkně krásná fenka. Oba jsme nasedli a vydali se na cestu.

_____________________________________________________

Tádá ano další kapitola

Snad se bude líbit, a v dalších kapitolách začne jít trochu, tak se těšte.

BarusBee :*