Krystal života

Překvapení dne

Lea

Celý můj týden na škole šel celkem dobře. Dohnala jsem učení, učitelé začali učit normálně, každý den po škole jsme s Vaness navštěvovali Sasy. Pokaždé se na náš těšila. Radostně nás přivítala svým štěkotem, které bylo stále slabé a tichounké. Nevím co budu dělat až zesílí na hlase štěkotu. Budu ji muset nějak utěšovat, aby nepřipoutala pozornost. Nebo bych se domluvila s Elizabeth. Mohla by říct, že si koupila fenku. Stejně bude Sasy potřebovat se poběhat venku. Chození se zaměstnanci jen na vodítku ke stáji a zpět jí nebude stačit. Zpět ke škole. Každý druhý den mě v noci pronásleduje ten samý sen jako vždy. Pokaždé se probudím zpocená a se suchem v krku. Dvakrát jsem i skončila na zemi. Zdá se mi o tom chlápkovi se zlatými oči a o Sebastianovi. Chlápek mě pronásleduje ulicemi města. Sebastian ke mně příjde a utěšuje. Nemohu ho dostat z hlavy. Jeho krásný úsměv a modré oči. Ty modré oči, které jiskří radostí a září důvěrou. V jeho blízkosti se cítím živá, v bezpečí a teplo. Takhle se cítím jedině když mám na sobě krystal, není to ale až tak silné. Je to jen náznak, cítím to v hlouby své duše. S Vaness jsme si blízké. Pomáháme si v jednom kuse s úkoly. Ale jedna věc mě znepokojuje. Něco tají ona a moje babička. Ve čtvrtek Vaness, Sebastian, Laura, Honza a Maxi chodí do lesů s Elizabeth a učiteli na tělocvik. Vím, že tam máme občas biologii, ale tohle bude nejspíš ta nepovinná hodina. Hned jak se na to zeptám změní téma. Teď je devět večer a je pátek. Zítra máme víkend a já se můžu zeptat na mamku a její rodinu babičky. Snad mi něco poví.

Leo druhý den šla k Elizabeth do kanceláře. Elizabeth jí udělala ovocný čaj a podala sušenky. V druhém pelíšku podobném, které je v jejím pokoji odpočívá Sasy. Elizabeth si sedla naproti Leo k pracovnímu stolu do jejího velkého křesla. „Na co se mě chceš zeptat Leo? Už jsem ti říkala o krystalech. Copak chceš vědět tentokrát?" Milým hlasem tak jako babičky vnoučatům vyprávějí pohádky na dobrou noc. „ Babičko zajímá mě něco o mamce. Vím jen jak vypadala a co měla ráda, když byla na živu." Smutně na ni pohlédla. Elizabeth stejným milým hlasem začala. „ Tvoje maminka, když se narodila byla roztomilé miminko. Její starší bráška ji ochraňoval." Musela ji zadržet. „Babi mamka má nebo měla bratra? Já mám strejdu?" Elizabeth pokývla. „Ano má bratra. Jmenuje se Richard. Je o pět let starší. Ale abych pokračovala. V Zoenitiných 14 jsem se stala ředitelkou této školy. Hned jsem ji sem poslala. Studovala tady do svých osmnácti let. Potom vystudovala vysokou z ekonomickým zaměřením, kde potkala tvého otce. S Patrikem se po ukončení studia vzali. Po šesti letech manželství ses narodila ty Leo. Tvoje mamka a táta se začali hádat, kvůli náplni práce tvé matky a kvůli tvému bezpečí....." odmlčela se. Leo tekli z očí slzy a Sasy si lehla na klín, aby ji utěšila. Lea netušila, že se rodiče hádali, kvůli ní. Pokaždé když byla Leo v místnosti byli milý. Maminka se stále usmívala a nikdy neplakala. Táta sice chodil do práce do večera, ale byl šťastný. Nedal nic na sobě znát. Leo byla smutná a naštvaná. Dnes se dohodla s tátou na hovor přes skype. Ale nechce se jí do toho. Mrzí ji, že se hádali.

Se špatnou náladou jsem vešla do jídelny. Přisedla si ke stolu a začala se hrabat vidličkou v jídle. Neměla jsem na nic chuť. Trápí mě jen představa, že mamka nabourala kvůli mně. Představa ta že se hádali natolik, až mamka nabourala. Nevnímala jsem ani lidi okolo sebe. Jen vím, že prošla barbína s klony a smáli se. Hádám, že nějakému propadáku v oblečení. Potom vím že Anabet a Jonathan se spolu pusinkovali. Nic víc jsem nevnímala. Zabrala jsem se do svých myšlenek. Nechala jsem jídlo jídlem než z toho bude hnus. Napila se vody a odešla od stolu. Nikdo si mě moc nevšiml. Jenom Laura, do které jsem omylem narazila při odchodu. Maxi vysvětlovala Vaness látku dějepisu, Sebastian a Honza se předháněli v jídle jako malý. Šla jsem si do pokoje pro knížku, bundu a sluchátka. Jak jsem minule pomáhala s koňmi, mám dovoleno zde trávit volné chvilky. Je to druhé místo na škole kde se cítím lépe. První je být se Sasy. Sešla jsem ze schodů a došla až ke dveřím hlavní budovy. Nasadila si sluchátka, naladila jsem si svoji oblíbenou písničku a vyšla. V polovině února se počasí začalo lepšit. Není taková zima a sníh už taje. Je z něj hnusná břečka vody, hlíny a štěrku. Nemám to ráda. Boty jsou špinavé a promočené. Raději zrychlím, ať jsem už u stájí. Pozdravím stájníka a jdu ke Krásce. Pohlazením ji též pozdravím a jdu si sednout na balíky od slámy. Jsou položené u stěny stáje, takže se tam sedí skvěle. Otevřela jsem si knížku, kde jsem skončila minule, v uších mi hraje Beyonce – If I were a boy. Mám ji ráda. Je smutná a hodí se k mé náladě. Knížka mě okamžitě pohltila a hudba v uších mi zabránila poslouchat hluk okolo sebe. Krystal mi visí na krku a slabounce září. V hlouby duše cítím teplo, bezpečí a důvěru. Můj krystal mi dokáže aspoň trochu pomoci. Netuším jak dlouho jsem tu zatím strávila. Pokaždé když čtu se odreaguju a ztratím pojem o čase. Zapomněla jsem na své myšlenky o mace a tátovi, nálada se mi zlepšila a je mi trochu zima. Mohla bych si zajít pro čaj. Slezla jsem z balíků a oblékla si bundu. Knížku jsem zavřela se záložkou a vypnula hudbu. Baterka mobilu mi dochází. Mám jenom 30%. Do stáje moc světlo neprokukuje, takže mě překvapilo, že je už skoro tma. Na mobilu mi ukazuje už pět hodin. To jsem si četla čtyři hodiny? To mě udivilo. Za hodinu je večeře. Došla jsem až ke škole a odnesla si bundu. Pokusím se někoho najít z party. To mě nikdo nehledal? Asi ne. Nejdříve zajdu do herny tam hrají kluci videohry. Potom bych se podívala do knihovny a do společenské místnosti. Nebo bych mohla počkat do večeře. Na tu hodinu bych si zavolala s Terkou. Chci vědět, jestli se dala dohromady s Krysem. Velice by jim to slušelo.