Krystal života

Ona žije!!!

Lea

Stále jsme v mém pokoji, já sedím na posteli s nohami křížem a Sebastian sedí na židli naproti mně. Jednou rukou mě drží za volnou ruku a dokola opakuje. „Zhluboka se nadechni a pak vydechni. Nadechni se a pomalu vydechni." Je to už lepší. Jen co jsem uviděla to srdíčko na obálce vzpomněla jsem si na mamku. „Už je to v pohodě Sebastiane." I když přikývl, nepustil moji ruku. Celým tělem mi prochází krásné teplo. Jen jeho přítomnost a jeho důvěrný, milý hlas mě uklidňují. „Ok Leo, ale řekni mi, co se stalo." Naposledy jsem se nadechla a začala. „Jak si říkal o tom srdci v levém dolním rohu a když jsem to uviděla, vzpomněla jsem si na mamku, když ještě žila. Já a ona jsme si posílali dopisy, pokaždé když jsme nebyli spolu. To srdíčko bylo naše společné tajemství. Takhle jsme vždy poznali, že to je od jedné z nás a používali jsme to jen my dvě. Táta nebo moje kamarádka Terka o tom ...... nevěděli." Nemohla jsem dál mluvit. Do očí mi vyhrkli slzy a hlas přestal fungovat. Obličej jsem schovala v dlaních a celá jsem se roztřásla. Sebastian si přisedl na postel a začal mě hladit po zádech. Utřela jsem si oči, vysmrkala a otevřela obálku. V dopise stálo:

Milá Leonko

Vím, že každý ti tvrdil o mé autonehodě. O tom že jsem nepřežila v nemocnici. Je to lež! Já stále žiju a neustále na tebe a tátu myslím. Musela jsem vás opustit kvůli tvému bezpečí, protože moje práce by tě mohla natolik ohrozit a to bych neunesla. Hádky a přetvářky mě vyčerpávaly a já bych vás neochránila. Snažím se ti být nablízku každým dnem, pomoct ti v nejhorší chvíli. Moc se ti omlouvám za bolest a strach z oznámení mé smrti, ale bylo to nutné. Nebuď naštvaná na svého otce i on to nevěděl. Nevěděl to nikdo, co plánuji. Je to jedenáct dlouhých, smutných a bolestných let co jsem tě naposledy objala. A chtěla bych tě obejmout znovu. Mám ti toho tolik co vysvětlit. Mohli bychom se sejít ve středu večer po večerce? Znám tu na škole jedno místo kde nás nikdo nebude rušit. Na okraji lesa u uschlé borovice, vede cestička až na mýtinu, kde se nachází stará chalupa po starém dřevorubci. Toto místo nikdo nezná. Prosím tě neříkej o tomto dopise a o tom že žiju nikomu, neříkej to ani mé matce Elizabeth, ani Vanesse.

S láskou tvoje maminka, která tě miluje.

„Ne to nemůže být pravda. Celých jedenáct let žije." Slabě si pro sebe říkám. „Ona mě hlídá a myslí na mě." Slzy mi tečou po tvářích a je mi zima, v hlavě mi třeští. Sebastianův hlas mi v uších zní jako z dálky, jen kdyby mě nehladil stále po zádech nevěřila, bych ani tomu že sedí vedle mě. Dopis mi z rukou spadl na postel a já se zabořila do polštářů. Netuším co se dělo potom, pamatuju si jenom, že jsem tvrdě usnula. A ten sen. „Mami? Mami!!" křičím do všech stran a hledám její milí úsměv a milující oči. Na krku mi visí krystal a svítí čím dál víc jen co se přibližuji na konec chodby. „Leo tady jsem." Slyším ji čím dál hlasitěji. Na konci jsou dveře ze dřeva a malé světlo. Bojím se vejít, ale její hlas vychází odtud i krystal září jasně. Pomalu otevírám dveře a do očí mě praštily ostré paprsky slunce. Ocitla jsem se na naší zahradě, táta griluje a mamka se schovává za dubovým stromem. Chci se za ní rozeběhnout, ale od stolu dřív vybíhám já, když my byli čtyři. Musí to být den, kdy jsem měla po dětské soutěži v tanci a vyhrála jsem. „Já tě mami chytím a tu medaili mi vrátíš." Volám na ni a jsem strašně šťastná.

Po probuzení jsem se cítila lépe jen jsem měla sucho v krku a oči mě trochu štípali. Rozhlížela jsem se po pokoji po sklence vody. Nikde nic nebylo jen na stole ležel dopis a blankytná obálka. Promnula jsem si kořen nosu, pro vzpomenutí. No jo už to mám. Ten dopis byl od mé mamky a já se sesypala. Zvedla jsem se z postele, když v tom se ve dveřích pokoje objevil Sebastian, ruce držel sklenici vody. Pousmál se a podal mi ji. „Jak ti je Leo?" Napila jsem se vody, která byla krásně studená. Můj hlas se mi vrátil. „Měla jsem sucho v krku a štípou mě trochu oči, přesto se už cítím dobře. Děkuju za vodu Sebastiane." Znovu se na mě usmál s dolíčky, jeho modré oči, avšak vypadali unaveně, ustrašeně. „To jsem rád." Hlas měl stejný jako vždy.