Krystal života

Snad jen sen!!!

Leo

Sebastian mě nepustil z očí. Stále mě pevně držel v náručí, i když jsme byli u mě v pokoji. Vanessa a Maxi utěšovali Anabeth. Chudák holka, tohle si nezasloužila. Tohle odhalení je pro každého šok. Jonathana jsem moc neznala, moc se do konverzace nezapojoval. Nejlépe ho znala Anabeth. Podívala jsem se směrem na ni. Seděla na posteli, klepala se a jen tupě hleděla na stěnu. Vanessa a Maxi byli u ní a něco jí říkali. Ona je nevnímala. Něco mě napadlo.

Sebastian mě až na desátou prosbu pustil a já se přesunula k Anabeth. Z poličky jsem si vzala krystal, který jsem položila na Anabethiny ruce a svými ho přikryla. Dotek krystalu probral a místo na stěnu koukala na mě. V očích jsem jí viděla bolest a smutek. "Ulevím ti od té bolesti aspoň na chvíli." Při kývla. Klekla jsem si k ní. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pomalu jsem začala šeptat latinské slovo "Obliviscatur" neboli zapomenout. Krystal slabě pod rukama zářil zeleným světlem. Po pár minutách jsem přestala. Chtěla jsem se zvednout a postavit,ale zatočila se mi hlava z kouzla krystalu. Sebastian mě hned chytl.

Anabeth se usmívala a bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. Kouzlo zapomenout ji zbaví všech špatných emocí. Napila jsem se vody a bylo i mě lépe. Sebastian mě propaloval ustaraným pohledem. "Bylo to jen slabé kouzlo Sebastiane." Štěkla jsem na něho. Byla jsem naštvaná, že se tak chová. Nejsem malá holka, o kterou se musí starat. Dokážu to sama.Po dlouhé době spím v pokoji sama. Vanessa spala u Honzy a ostatní spí u sebe. Po veškerých posledních událostech jsem usnula vcelku rychle. Za klidný spánek jsem byla opravdu ráda. Jenže to bych nebyla já, abych se nemýlila.

Opět stojím na ulici osvětlené lampami. Nikdo tu není. Asi tuším co mě za chvilku čeká. Zase ho potkám. Nemusím počítat ani do tří a už se objevil přede mnou. „Zase se potkáváme Leo." Upřeně mě pozoruje zlatýma očima a jeho chladný, hluboký hlas ke mně doléhá jako nečekaný hrom při bouřce. „Co ode mě chceš?! Nech mě na pokoji." Křičím na něho a pomalým jistým krokem se od něho od daluju. „Sladká Leo, ty víš co po tobě chci. Moc dobře víš, co po tobě chci. Má to každá v tvé rodině." Ne ten nikdy nedostaneš. V tvých rukou je nebezpečný nejen proti nám, ale proti všem lidem. Jak si pamatuji tak tu je park a za ním je supermarket. Musím se k němu dostat. Prudce jsem se otočila a rozeběhla. Okamžitě jsem za sebou slyšela kroky a pak zase jeho chladný hlas. „Leo, ty hloupoučká. Mně neutečeš, nikdy mi neutečeš. Jsi tu sama a bezbranná. Nezapomeň." V něčem se pleteš já ti uteču. Musím se dostat do parku tam se mu schovám. Můj vnitřní hlas mi totiž dodává odvahu. Napovídá mi. „Leo, běž a nezastavuj se. Utečeš mu. Nepřestávej běžet, dokud nebudeš v bezpečí." Nabrala jsem na tempu a dokázala ho za sebou ztratit. Přede mnou je park a hned za ním je ten supermarket. „Já to dokážu. Dokážu." Opakuju si pro sebe. V parku zahnu za roh a naposledy zrychlím. Úplně zastavím až si budu jistá, že jsem v bezpečí. Už ho vidím. Ohlédnu se, abych se ujasnila, že tam není. U supermarketu jsem zastavila a pořádně se nadechla. Až teď moje nohy si řekli daň za vykonaný výkon. Vůbec jsem se neudržela na nohou. Strašně mě bolí a sotva popadám dech. Na pár vteřin zavřu oči. Když je otevřu zpět. Stojím ve slepé uličce. Všude okolo mě je tma. Vidím si jen na své ruce. Vyděsí mě to ještě víc, když zjistím, že moje ruce jsou celé poškrábané od drápanců, některé i až do krve.

Ohlédnu se, za slabým šeptáním. „Běž, běž. Nezastavuj se!!" Stále dokola opakuje šepot. „Hlavně se nezastavuj, jinak tě chytí. Je někde za tebou. Zhluboka dýchej, musíš běžet do bezpečí." Mé tělo začalo reagovat. Utíkala jsem, co jsem mohla. Ocitla jsem se zase u parku. U popelnic se nad něčím skláněla černá postava. Popošla jsem od ní dozadu. Potichu aby mě neslyšela a opatrně. Nepomohlo to. Jeho zlatavé oči na mě upřeně koukali. Postavil se a během sekundy stál přede mnou. Věděla jsem kdo to je, moc dobře jsem to věděla. V ruce držel nůž. Pokusila jsem se pohnout a odejít co nejdál od něj. „Neopovažuj se nikam utéct Leo, mohlo by to dopadnout hůř. Sama si viděla své ruce, horší to snad nechceš, že ne?" Jeho hlas byl odpudivý. Mluvil povýšeně se špetkou hněvu. Na rukou mi naskákala husí kůže a v krku mi vyschlo. Popošla jsem o dva kroky dozadu. On se ke mně přiblížil. V ruce stále držel ten ostrý nůž. Rozhlédla jsem se po někom.

„Nikdo ti nepomůže. Nikdo tu není." Stejným tónem, ale trochu ztišil hlas. Nehnula jsem se, nabírala jsem síly pro rychlý a přesný útěk. Nevěděla jsem ještě kam ,avšak někam do bezpečí. Trochu jsem se po posunula dál od něj, ale on už stál u mě ruku s nožem měl napřaženou. Musím utéct teď nebo nikdy. Protáhla jsem se okolo něj a vyběhla. „Běž, nezastavuj se." Opět ten samý varovný šepot. Ohlédla jsem se za sebe, jestli běží zamnou. Stál tam a jen kroutil hlavou „Já si tě najdu a chytnu. Mě neutečeš. To ti přísahám." Utíkala jsem dál a dál. Bez zastavení. Moje plíce už pracovali z posledního. Něco mi říkalo jako slabý hlas ve mně, že mohu zpomalit a odpočinout si. Ale neudělám to. Chci být někde v bezpečí. Pryč od něj. V parku zakopnu o kameny, které ve tmě nevidím. Nadávat na bolest můžu někdy jindy, řeknu si.Z nohy mi teče krev, ale jen se rychle zvedám a odbíhám pryč. Na rohu ulice jsem zahlídla supermarket. Supermarket, který mi může zachránit život. Doběhla jsem k němu a tam jsem se teprve zastavila. „Jsi už v pohodě. Nikdo tě nesledoval. Zhluboka dýchej." Byl to ten samý hlas, ale tentokrát jsem ho slyšela více nahlas. Krásně melodický hlas. Celá jsem se sesypala na zem. Nohy mě neudrželi stát. Ruce se mi strachem třesou a motá se mi hlava od toho blbého tlaku. Vložila jsem si tvář do dlaní a snažila se uklidnit. Odněkud sem něco slyšela. Hned mě to zaujalo. Pokoušela jsem se dostat zpět na nohy a popřípadě běžet. Nedařilo se mi to. Až na třetí pokus. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Rozmazaná postava stála opodál. Přišel ke mně. Neviděla jsem mu do obličeje. Motala se mi tak hlava až jsem neviděla nic jen černé mžitky. Celá jsem se třásla a kolena se mi začala podlamovat. Osoba přede mnou mě chytila. „Leo jsi v bezpečí, probuď se." Můj ochránce s melodickým hlasem mě lehce políbil do vlasů a vzal si mě do náruče. Nejspíš jsme klečeli na zemi. Po tváři mi stékali horké slzy.

Se slzami v očích jsem se probudila. Tahle noční můra se mi už pěkně dlouho nezdála. A taky byla ze všech nejhorší. Na stolku jsem si rozsvítila světlo. Naskytl se mi tak hrozný pohled. Celé mé ruce byli od krve a špíny. Vylezla jsem z postele a zamířila si to do koupelny. Ponořila jsem ruce do vody a rychle tu špínu smyla pryč. Smyla jsem tak i zbytky pocitů po noční můře. Podívala jsem se do zrcadla na svůj odraz. Velké šedivé kruhy pod očima hyzdily můj obličej. Cítila jsem se jako po velkém maratonu. Nic jsem nechápala. Můj krystal mi má pomáhat s energii, měla bych mít energie na rozdávání. Krev a špína z rukou zmizela, ale teď se objevili obří drápance od ramene až k zápěstí na obou rukách. Došla jsem si pro krystal.

Po srovnání mysli jsem vyslala pár uzdravujících kouzel, ale ani jedno nezabralo. Celá vyčerpaná jsem se sesunula na postel. Zkroušeně jsem to ticha pokoje pro sebe promluvila. "Ty nade mnou nevyhraješ strýčku." Ta tak slabá slova mi dodávala útěchu. Věřila jsem, že nevyhraje. Musela jsem věřit. Jen víra.

------------------------------------------------------------

Vím, já vím je to dlouhá doba co naposledy něco vyšlo. Také se za to moc omlouvám, ale chci všem poděkovat. I přes mojí neaktivitu jste příběh stále četli a už se skoro blížíme k 1K shlédnutí <3 moooooc děkuji.

Vaše BarusBee :*