Krystal života

Zrádce

Leo

Probudila jsem se na cizí posteli a strašně mě bolela hlava. Rozhlédla jsem se okolo sebe, pak jsem uviděla v křesle spát Sebastiana. Spal klidně, ale bylo na něm znát, že moc toho nenaspal. Měl rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. Potichu jsem se zvedla z postele. Opatrně jsem ho přikryla dekou a rozhodla se jít do svého pokoje. Až se vzbudí, ví kam mě jít hledat. Cestou do pokoje, jsem postupně začínala chápat, co se mi stalo. Musím přijít na to, kdo to provedl. Jedno vím jistě. Hlavním viníkem je můj strýc. Teď zjistit proč Laura byla u skladů učeben a kdo jí to udělal na Richardův rozkaz.

V mém pokoji Ves nebyla. Až teď jsem si uvědomila, že je vyučovací hodina. Určitě babička dovolila Sebastianovi u mě zůstat. Někde z šuplíku jsem si vytáhla čistý blok. Tak abych si to shrnula. Za prvé můj strýc už o mě ví. Za druhé první pokusem mě dostat ze školy byl požár. Za třetí Laura. No moc věcí tedy nevím. Tak a teď musím zjistit, kdo zabil Lauru a kdo způsobil ten požár. Mám na to pouhý měsíc. A teď mi došlo, že jsem nemluvila s tátou. Ach, to bude těžké. Vzala jsem si mobil do ruky a šla mu zavolat ven. Svítilo krásně slunce a já měla pomyšlením na to teplo hned lepší náladu. Venku mi hřálo slunce krásně na záda příjemné teplo. Zamířila jsem ke stájím. Sedla jsem si do balíků slámy a vyťukala tátovo číslo. Po pár sekundách se ozval jeho hlas.

„Ahoj zlatíčko, proč mi voláš zrovna teď?"

„Tati, máš tak hodinu čas?"

„Jistě, na tebe si udělám čas vždy."

„Tak fajn, jen mi prosím tě věř. To co ti řeknu je pravda."

„Co se děje Leo, zníš unaveně." Promnula jsem si spánky. Ano tati jsem unavená, ale musím ti to říct. Závisí na tom spoustu věcí. „Tati nechtěla jsem ti to říkat po telefonu, ale jinak to nejde. Máma žije. Ona neumřela tati. Vím nechceš tomu věřit, ale je to pravda. I já tomu nevěřila, ale pak jsem jí opět viděla. Stála přede mnou jen o pár let starší, ale stále to byla ona. Vím jak tě to bolí, nechtěla nám to udělat. Ona musela, pro naše bezpečí. Nezlob se na ni, prosím." Po tváři mi tekly slzy, na druhé straně bylo ticho. Jen občas jsem zaslechla, jak táta ztěžka dýchá. Po půl hodině mi odpověděl. „Leo, okamžitě přijeď domů." Utřela jsem si rukou slzy. „To nepůjde tati. Musím tu zůstat, pro tvoje bezpečí. Myslím, že máma tě brzo navštíví a já tu musím ještě něco zařídit." Znovu mi začali téct slzy. Naposledy jsem mu řekla ahoj a zavěsila. Moje slzy se nedaly zadržet. Tekly mi po tváři a já je nechala. Bylo toho na mě moc. Už jsem neměla sílu se dál smát. Vím, že Sebastian a celá parta se snaží mi to tu zpříjemnit, ale oni netuší jak mi v hlouby duši je. Proč bych se měla smát, když můj vlastní strýc mi ničí vše co mám ráda. Tiše jsem si pro sebe plakala a plakala. Když najednou jsem za sebou uslyšela pohyb. Mezerou mezi balíky slámy jsem zahlédla postavu. Rychle jsem si slzy utřela a zpozorněla. Najednou jsem necítila ten všechen smutek, co mě tížil. Najednou jsem cítila zvědavost a nutkání tu postavu sledovat. Měla jsem pocit, že takhle zjistím odpovědi na mé otázky. Do těla se mi prosákl adrenalin a krystal mu dal větší důraz. Jako myška jsem se dostala blíž. A dál sledovala postavu.

Po pár minutách sledování se objevila další postava. Jenže tuhle jsem znala. Byl to Jonathan. Snažila jsem se k nim dostat ještě blíž, ale oni odešli do lesa. Vydala jsem se za nimi. Zastavili se u potoka. Já se schovala za keř, tady je bylo krásně slyšet.

„Výborně, pán tě chválí. Děláš mu radost synku."

„Děkuji tati. Ale proč jsem ji měl zabít? Byla to i moje kamarádka."

„Jonathane, hochu byla moc chytrá a zvídavá. A takhle jsem Leu více oslabili. Přeci víš, že byla opět v bezvědomí. Jen další malou oběť musíš vytrpět a budeme mocní synku." To mi stačilo. Zadržovala jsem slzy, co nejvíce to šlo. Nepozorovaně jsem je vyfotila. Jenže jsem zavadila o kus keře. Oba mě zahlídli. Rozeběhla jsem se co nejrychleji zpět. Běžela jsem a běžela. Doufám, že zahlídli jen postavu a nezjistili, že to jsem já.