Krystal života

Odhalení

Lea

Z včerejška na dnešek se mi nezdála žádná noční můra. Za to jsem strašně ráda, mohla jsem se tak pořádně vyspat. Je pondělí a já se mám sejít ve středu s maminečkou. Je mi krásně. Ranní příprava proběhla jako vždy i snídaně. Na první hodině si sednu do zadu, zatím to je moje oblíbené místo a asi i zůstane. V staré škole jsem seděla ve předu u dveří. Moc se to tam nevyplatí, protože na vás učitel vidí. Poprvé zazvoní a několik žáků zamíří do lavic. Z mého bloku jsem si vytáhla pár papírů a z penálu dvě obyčejné tužky. Látka, kterou se zrovna učíme mě moc nezajímá, a proto chci zabrat čas tímhle. Zazvonilo po druhé a dává tím zvukem upozornění zpozdilcům začátek hodiny. Já si pro sebe začnu kreslit slabé obrysy dvou očí. Nevím, co z toho bude, vždy nechávám kreslit moji levou ruku mojí představou. Potom nakreslím nos a ústa. Bohužel jsem nestihla toho víc. Nestíhám si dělat zápis a kreslit. Ani na dalších hodinách toho moc nepřibylo. Jen jsem vystínovala rty.

Oběd si Leo snědla s holkami na zídce u školy. Začíná se oteplovat na brzký příchod jara. Od holek se Leo dozvěděla, že v den jarní rovnodennosti se tu koná každoročně ples. Leo je ráda aspoň využije své šaty z pololetní párty v Nizozemí. Ples bude za tři týdny a vychází na čtvrtek a ředitelka pokaždé nařizuje dne volna po plesu v den plesu. Večerka se posouvá do dvou ráno a je tu povolené šampaňské. Holky se nebaví o ničem jiném než o plese a kdo s kým půjde. Maxi se s Laurou dohadují o šatech. Anabeth párkrát navrhla nějaký účes, který by jim udělala a Vaness s Leo přemýšlejí s kým půjdou na ples.

Další den jsem prožila tak nějak stejně s debaty okolo plesu, nemohla jsem dokreslit výkres, co jsem začala. Zítra je středa a já mám tolik otázek na maminečku. Ploužím se po chodbě okolo skříněk na poslední hodinu. Myšlenkami jsem u zítřejšího večera. Ledabyle jsem si uložila algebru a vyndala si španělštinu. Babička mě teda nešetří jazyky. Každé úterý mám španělštinu a každý čtvrtek francouzštinu a k tomu mě chce babička donutit na nepovinou němčinu. Zabouchnu skříňku a vyjeknu. Přede mnou stojí Sebastian a dívá se na mě vážně. „Ahoj, co nového?" Začne. „Všechno při starém." Zkoumám si ho proč je tak vážný, pokaždé je veselý. Hned na to zjistím o co jde. „Leo já vím, co máš zítra večer v plánu. Nezapomínej, že jsem byl s tebou, když jsi četla dopis. A nechci, abys tam šla takhle v noci. Nevíš co tě tam čeká." Jsem v údivu a jsem naštvaná. Četla jsem si to pro sebe. On si ho musel přečíst. „A taky víš, od koho ten dopis mám. Víš, že to je pro mě důležité." Nasadím stejný výraz a nehodlám ustoupit. Nemá cenu, aby mě přemluvil k opaku. Já když jsi něco dám do hlavy nehne semnou ani zemětřesení. Zkouší to dál. „Mám o tebe strach Leo, proto nechci, aby si šla. Prosím slib mi, že nepůjdeš." Ne neslíbím. Já prostě jdu a na tom nic nezmění. Nenechám si uniknout po jedenácti letech příležitost vidět mámu. „Jdu Sebastiane, zítra večer jdu." Stále je vážný a v očích mu mihotá obava. „Leo prosím slib mi to." Zavrtím hlavou. Začne znova. „Tak já půjdu s tebou. Nepustím tě prostě samotnou." Ani náhodou. Nesmí o mamce nikdo vědět. „Sebastiane ne!!" celou krátkou větu jsem zdůraznila, jak nejlíp umím. Otočím se a chci jít na hodinu. On mě však zadrží. „Mě nezadržíš. Jsem stejně tvrdohlaví jako ty." Pokrčím rameny a setřu si jeho ruku z mé. „To si nemyslím." Jsem naštvaná na něho, ale i na sebe. Trápí mě budoucnost, že se už nebudeme bavit tak jako dřív. Je stejně tvrdohlaví jako já a z toho mám strach a nechci, aby šel se mnou. Odešla jsem do třídy. Aspoň španělštinu nemáme společně. Jindy bych si to snad přála, ale teď. Nesnesla bych jeho pohled strachu, hrdosti a neústupnosti.

Konečně je středa a mě čeká večer setkání s mámou. Od včerejší poslední hodiny mě Sebastian přemlouvá nebo si stojí za tím, že půjde semnou. Vyčerpává mě to. Dostala jsem nápad během tělocviku. Hráli jsme tenis holky proti klukům. Jindy jsme rozdělení. V řadě jsem mu pošeptala. „Potřebuju potom s tebou mluvit." Nic víc nepotřeboval vědět. Myslí si, že vyhrál a mě přemluvil k jedné z variant. Dobře trochu přemluvil, ale mám plán. Po tělocviku na mě čekal, jak jsem chtěla. Vypadá po té zprávě vlídnější a veselejší. „Krásný den Leo." Mávnu rukou na pozdrav a jdu k věci. „Dnes večer teda nepůjdu." Kouknu se na něho. On přikývl. Pokračuju. „Můžeš si zatleskat, přemluvil si mě." Vadí mi, že musím lhát. Za mamkou půjdu stejnak. Potřebuju, aby si myslel, že nejdu, aby se o mě nebál a v klidu usnul. Sebastian si oddechl. „Leo to jsem moc rád, mám jen o tebe starost nic víc." Odkašlala jsem si a odešla. Po zbytek dne jsem se snažila vypadat trochu smutně a zároveň stejně jako vždy. Nic na mě zatím nepoznal.