Smečka [UPRAVUJE SE]

XVI.-Deník

V médiích máte naši hrdinku Annabell😉
Příjemné čtení😚

Znovu a znovu jsem si všechno procházela. Malevia mi donesla všechny rodokmeny a různé obrazy a fotografie. Vše, ale neustále naznačovalo jediné, že jsem Viina sestra.

Mal mezitím s několika prameny mých vlasů sešla do laborky na testy DNA. Já zůstala sedět v pokoji.

Procházela jsem si desítky krabic se všemi možnými spisy a informacemi. Zarazil mě až starý poničený tmavě modrý sešit. Nebyl nijak nadepsaný. Zvedla jsem ho k nosu a přičichla si. Deník smrdělo zatichlinou a hnilobou. Musel být opravdu velmi starý.

Otevřela jsem jej a pomalu obracela stranu po straně. Několik prvních listů bylo vytrženo a nebo pokryto čára či z rozepisování propisky. Když jsem ale tyhle stránky přešla, dostala jsem se k sytě pokrytým papírům drobným dětským písmem.

Milý deníčku,

Dnes jsem se rozhodla, že si tě začnu psát. Víš, už jsem pár tendencí měla, ale pokaždé jsem z toho sešla. Proto mi maminka slíbila, že mě ode dneška každý večer upozorní, abych si zapsala a pak si to prý zapamatuju.

Jen abys teď věděl, jmenuji se Valerie Morganová a dnes mám deset let. Jsem vlkodlak a společně s rodiči jsme součástí Smečky daleko od lidí. Moje nejlepší kamarádka je sestřenka Jacky, která má taky deset let. Ale teď už k zápisu:

Dnes jsem se seznámila s jedním chlapcem. Maminka mi řekla, že včera přišel do hradu. Táta ho našel chodit kousek odtud po lese. Byl naprosto zničený a krvácel.

Jmenuje se Jacob, což je prozatím jediná věc co o něm vím. Maminka se o něj začala starat. Má vysoké horečky. A víš jak jsem se s ním seznámila? Pomáhala jsem mu ošetřovat rány. Povídali jsme si spolu. Teda, spíš jsme si řekli ahoj. Ale i tak!

Doufám, že se brzy uzdraví. Mám o něj strach. Maminka mi říkala, že se ke svým blízkým musím chovat s láskou a tak to i dělám.

Musela jsem tvrdě stisknout oči a zatlačit tak slzy. Byl to mámin deník. Nemohla jsem tomu uvěřit.Takhle se tedy máma s tátou poznali? On přišle do hradu sám bez rodiny, bez přátel,...

Rychle jsem listovala dál. Na konci deníku bylo Valerii dvanáct. Těch deníků tu musí být víc!

Začala jsem se přehrabovat bednami.

Našla jsem ještě asi další dva, ale stále to nebylo vše. Pokud chci odpovědi, musím najít i ty ostatní.

Vstala jsem a prohrábla si vlasy. Kde by jen ty zbývající mohly být? Její pokoj! No jistě! Mal jednou říkala, že do toho pokoje nikdo nechodí, že je tam moc starých věcí a vzpomínek.