Smečka [UPRAVUJE SE]

XXXVII. Hlavně mě neopouštěj

,,Chci ho vidět." Poručila jsem si a podívala se na Tinu.

,,Proč? Nevěříš mi snad?" Zatvářila se smutně Kristina a natočila si na prst pramen svých vlasů.

,,Nedělej hloupou. Nemám na ty tvé hádanky čas. Chci se jen ujistit, že mi nelžeš." Odsekla jsem jí.

,,Myslím, že nejsi ta, co by mohla udělovat podmínky, ale abych ti dokázala svoji velkorysost, dovolím ti za ním jít hned, jakmile se budeš moci pohnout." Sdělila mi úsměvně Tina. ,,A to bude kdy?" ,,Dejme tomu za hodinku. Zatím odpočívej a nabírej sílu. Čeká nás ještě mnoho bojů, Anny." Uculila se Valentina a odešla ze stanu.

Pohled Malevii

,,Char? Char! Jsi vzhůru?" Otočila jsem se na tmavovlásku, která právě několikrát zamrkala.

,,Malevio? Co ty tu děláš?" Zaskuhrala Charlotte a chytila se za hlavu.

,,Nevím, chytili nás a uvěznili." Odpověděla jsem jí. ,,Nic si nepamatuju." Zašeptala Char a pokusila se vstát.

,,Ani já moc ne, ale viděla jsem tu i Annabell. Odvedli si ji. Nevím, co s ní dělají, co když jí ubližují!" Začala jsem panikařit. Moje malá sestřička! A já jí nemůžu pomoct.

,,Ale Malevio! Na to vůbec nemysli, navíc, Anny si poradí, úrčitě. My se teď odtud musíme dostat a pomoct jí. To je to jediné, co teď můžeme dělat." Začala mě uklidňovat Charlotte.

,,Ano, máš pravdu. Musíme jí pomoct." Přikývla jsem a zalomcovala s řetězy.

,,Nejde to!" Povzdechla jsem si. Bylo to zbytečné.

,,Ne! Teď to nesmíme vzdát!" Zakřičela na mě Char a chytila se pevně řetězů.

,,Tak jo. Kdo z koho?" Řekla si Char a odkopla se od zdi. Řetězy, chtě-nechtě, povolily.

,,Musím to zvládnout taky." Povzbudila jsem se a odkopla jsem se od zdi.

Pohled Annabell

,,Dám ti času, kolik budeš chtít." Řekla mi Tina a pustila mě do jeskyně.

Nevnímala jsem ji a jen se rozeběhla kupředu. Musela jsem ho vidět a to hned.

Ležel na zemi, celý od krve. Myslím, že byl i v bezvědomí. Kolem trupu měl několik obvazů, ale jinak se o něj nikdo nestaral.

Přišla jsem k němu a otočila ho na břicho. Začala jsem brečet jako dítě. Co mám dělat?

S roztřesenými prsty jsem odmotala obvazy a vytáhla mu tričko.

Dobře, teď se musíš zamyslet. Jak ho zranili? Šípem. Šíp se dá trochu brát i jako kulka, ne? Hrot taky může zůstat vevnitř.

V tom případě musím zjistit, jestli kus zbraně nemá ještě v sobě.

Natáhla jsem prsty nad ránu a zavřela oči. Promiň Rio.

Co nejrychleji jsem strčila prsty dovnitř a hledala něco, co by bylo součástí šípu.

Rio sebou začal cukat. Ubližuju mu!

Konečně jsem našla kousek něčeho dřevěného a vytáhla to. Myslím, že to byla špice, ale nebyla jsem si jistá, protože to bylo celé od krve.

Rychle jsem úlomek zahodila a věnovala se dál Riovu zranění. Co mám dělat teď? Do očí se mi začaly hrnout slzy, které mi zamlžily zrak.

Musím přemýšlet. Na něco přijít musím!

Zašít ránu. To je ono! Musím zašít tu ránu!

Jenže tu nic podobného jehle a niti není. Musím to, alespoň zaškrtit.

Vzala jsem zpátky obvaz a pořádně ránu stáhla.

,,Ann?" Ozvalo se mi u ucha, když jsem dotahovala provaz. Rychle jsem se otočila a spatřila Riovu krvavou tvář.

,,Pane Bože, Rio! Jsem tady, neboj se, jsem u tebe." Vzlykala jsem a přitáhla si ho k sobě.

,,Kde j-js-" ,,Ne šššt! Nemluv, vysiluje tě to." Zarazila jsem ho jemně a začala ho hladit.

,,Jsme u Lovců, ale neboj, něco vymyslím, dostanu nás odtud. To ti slibuju." Zašeptala jsem a položila jsem se vedle něj na zem.

,,Něco určitě vymyslím, hlavně mě neopouštěj..."