Smečka [UPRAVUJE SE]

IV.-Hrad

V médiích je Annabell.

Přede mnou se rozprostíral hrad. Nebyl nijak velký, ale zato vypadal jako naprosto nedobytná pevnost.

Byly na něm jasně vidět dva slohy a to gotický s drobnými prvky renesance. Takže sem tam byl vidět lomený oblouk a kresby do oprýskané omítky. Okna byla sdružená a nahromaděná vedle sebe, kde zase hrála roli renesance. A u oken do sebe zase narážel tyto dva styly. Některá okna byla obyčejná, symetrická a jednoduchá, jiná byla kulatě zlomená a ozdobná.

Mohlo jít o hrad vystavěný na konci 14. až na začátku 15. století. Nevyznala jsem se sice příliš v prezidentech a králech, ale slohy jsem si pamatoval velmi dobře. Snad proto, že jsem je pak i ráda kreslila.

Kolem hradu byly táhlé zahrady, které v některých místech zdobila drobná políčka s různým ovocem a zeleninou.

Bylo to tu všechno takové...svěží. Cítila jsem ve vzduchu radost a to mě uklidnilo.

,,Ahoj, nováčku." Drcla do mě tmavovláska, která se najednou zjevila vedle mě. Vůbec jsem si jí nevšimla! Sakra...

,,Ehm...ahoj." Pípla jsem směrem k vlčici. Usmála se na mě a chtěla mi něco odpovědět. ,,Tino! Ahoj!" Objevila se za bariérou Klarisa a přivítala se s tmavovláskou.

,,Přivítej naší novou členku. Tino, tohle je Annabell, Anny tohle je Kristina." Představila nás Klar. ,,Tak vítej Annabell." Objala mě Tina okolo ramen a lehce mě poplácala. Vypadala jako matka, co chce uklidnit dítě.

,,Děkuji Kristin, Klariso, jste tu na mě všichni moc milí." ,,Ale Anny, můžu ti tak říkat? " Zeptala se Tina. Letmo jsem se usmála a přikývla.

,,Tak tedy Anny, víš jak funguje princip naší Smečky? " ,,Ani ne." Začervenala jsem se a nechtěně si zívla.

,,Propána, co to mám za způsoby? Jsi určitě hodně unavená. Měla by sis odpočinout. Jdi dál rovně a projdi tou velkou branou, ano? Tam na tebe bude čekat Nick, který tě uvede do tvého pokoje." Usmála se na mě. ,,Jo." Odpověděla jsem tiše.

Udělala jsem několik kroků směrem ke hradu. Nedalo mi to a musela jsem se otočit. Tina a Klarisa si o něčem začaly velmi důležitě povídat. Tak nějak mi bylo jasné, že mluví o lovcích. Vypadaly totiž, jako kdyby se jednalo o něco supertajného. Byly k sobě nahnuté a skoro špitaly.

Chvilku jsem se snažila zachytit jejich slova, ale nakonec jsem to vzdala. Stejně to nechci slyšet.

Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala po cestě mezi záhonky.

Všude jinde bylo ticho. Nikoho nebylo slyšet ani vidět. Nebylo divu. Pravděpodobně všichni ještě spali. Sice už začínalo svítat, ale podle mě nebylo víc jak pět hodin ráno.

Pomalu jsem vešla dovnitř. Měla jsem z toho všeho zvláštní pocit. Netušila jsem proč.

Zkoumavě jsem si prohlížela kamenné stěny osvětlené středověkým loučemi. Připadala jsem si jako cestovatelka v čase.

,,Čauko! Takže ty jsi ta nová jo?" Oslovil mě někdo. Prudce jsem sebou trhla a oddělala oči že stěn. Můj pohled stanul na blonďákovi přede mnou. Zjevně to byl Nick.