Smečka [UPRAVUJE SE]

XXXXXIII. Zvrat situací

,,Annabell! Dost, to stačí. Nech ji být, bude se nám ještě hodit." Křičel na mě Rio. Otočila jsem se na něj. Cítila jsem jeho strach. Už se taky dostal z řetězů a jen na mě koukal. Tohle asi nečekal a já se mu nedivila. Musela jsem vypadat strašně.

Celý čumák jsem měla od krve. Stála jsem na všech čtyřech. Nejdřív jsem nechápala, co na mě Rio křičí. A pak mi to došlo. Podívala jsem se pod sebe, kde se v kaluži krve válela dívčí postava s havraními vlasy.

Co jsem to proboha udělala?

Odskočila jsem od dívky a vyštěkla. Můj instinkt zase zvítězil, ale moje já prohrálo.

Proměnila jsem se a zůstala klečet na podlaze. Otřela jsem si obličej. Na rukách jsem měla krev. Byla jsem celá od krve.

,,Oh můj Bože. Co jsem to provedla? Proboha!" Začala jsem si roztřeseně utírat obličej do paži. Bylo mi ze sebe zle. Jak jsem to mohla udělat?

,,Annabell. Klid, prosím uklidni se." Přidřepl si ke mně Rio a objal mě. ,,Co jsem to..." Vzlykla jsem a otřela si ruce do chladné skály, což nešlo, ale mě to stejně nevadilo, hlavně že se krev dostala trochu pryč.

,,Zabila ti rodiče, rozervala rodinu, rozkázala zabít spoustu vlků i lidí. Je to zrůda a zaslouží si smrt. Sám bych ji nejraději zabil a ty na to máš největší právo, ale právě teď se nám nejvíc hodí živá." Uklidňoval mě Rio a hladil mě. Když pochopil, že to nepomůže, odstoupil a svlékl si tričko. Nechápavě jsem se na něj podívala, když mi triko podal.

,,Utři se." Řekl prostě a posadil se vedle mě. Mlčky mě sledoval, jak se utírám.

Když jsem byla poměrně čistá, vzal triko a šel si přisednout k zhroucené postavě Tiny.

,,Stále žije. Rána se jí už začíná hojit. Je extrémně silná. Obvyklí jedinci našeho druhu se začnou pomalu hojit až tak hodinu dvě po takhle vážném zranění." Pozoroval Rio dívku zadumaně.

,,Rio? Já..." Začala jsem. Pořád jsem se trochu třásla, ale už to bylo lepší. ,,Nemluv o tom, Annabell, vím že jsi to řekla jen tak." Odbyl mě Rio a obrátil Tině hlavu na bok.

,,Ne, Rio. Takhle to není. Já...na něco jsem si vzpomněla a...nevím jak bych ti to vysvětlila, ale...miluju tě Rio. Je to pravda a navždy taky bude." Usmála jsem se a do očí se mi nahnaly slzy. Rio se na mě překvapeně otočil. Zalapal po dechu a stoupl si.

,,Řekni to prosím znovu." Zašeptal Rio a otřel si ruce do špinavého trika. ,,Miluju tě Rio." Špitla jsem a zamrkala. Sledovala jsem, jak ke mně pomalu přichází.

,,Řekni mi, že se mi to nezdá." Nevěřil mým slovům stále Rio. Usmála jsem se, ale stále mi po tvářích stékaly slzy.

Přistoupila jsem k Riovi tak, že se naše nosy dotýkaly a pak jsem se nahnula a zašeptala mu znova ta slova tentokrát do ucha.

V tu chvíli na nic nečekal, objal si mě kolem pasu a přitiskl své rty na mé. Líbal mě dravě a velmi vášnivě. Naprosto poblázněně jsem mu vjela rukama do vlasů a přitiskla si ho blíž.

Byl to dokonalý pocit. Jakoby se mi otevřely oči. A pak to přišlo. Obrazy, slova, vzpomínky.

Viděla jsem všechno. Úplně všechno. Viděla jsem Ria v lesích, kdy mě odnášel od Lovců, viděla jsem Tininu zradu, vzpomněla jsem si na bitvu,...

Viděla jsem ty nejdůležitější momenty svého života. Když jsem zjistila, že je Malevia moje sestra. Když jsem se dozvěděla o Charlotte. Vzpomínala jsem také na svůj život v lesích, jak jsem chytila svojí první veverku. Promítl se mi i můj první vlčí odraz v zrcadle. Moje první setkání z Lovci, což vystřídal i obraz mě a Ria tu noc před odchodem na bojiště.

A pak přišlo to jméno.:

,,Víš co? Něco si přej. Splním ti to." Řekla jsem mu. ,,Jen tu se mnou dnes zůstaň." Sdělil mi a já se pousmála. ,,Slibuju."

,,A co by sis přála ty?" Zeptal se mě. ,,Nic, všechno už mám. Miluji tě, Rio." ,,Ve skutečnosti se jmenuju Arrio." Opravil mě. ,,Ty se jmenuješ Arrio?" Zasmála jsem se a odtáhla se. ,,Jop."

Jak jsem na tohle mohla zapomenout? Jak jsem vůbec na něco mohla zapomenout? Proč?

Zase jsem se vrátila hlouběji do vzpomínek. Musím najít odpověď.

,,June pospěš si...nechce se mi čekat." Zavrčela Tina. Byla jsem zase v bílé místnosti přivázaná ke stěně. Přede mnou zase stála malá blondýnka a koukala na mě.

,,Ale...co když se mi to nepodaří?" Skousla si ret dívčinka. ,,Tak si pohni...nemám na to celou věčnost." Dala ruce v bok kudrnatá Tina a pohodila vlasy, které měla vždy dokonale spuštěné podél ramen.

,,Dobře." Špitla June a přitiskla mi ručičku na hlavu. ,,Asi to bude bolet." V tu chvíli mi hlava vybuchla. Bolest byla hrozná, otupující. Nikdy jsem nic takového necítila. Bylo to jakoby mi trhali duši napůl...

Rio mě už držel v náručí. Visela jsem na něm jako hadrová panenka. Podívala jsem se mu do očí. Tvářil se zmateně a vyděšeně, ale to jsem teď nevnímala.

,,Rio. Vzpomínám si." Vyhrkla jsem a přidržela jsem se ho. ,,Ty-ty...si vzpomínáš? Na co?" Koktal nechápavě Rio. ,,Na všechno. Vzpomínky se jenom hrnou. Nevím proč, co se děje." Vysvětlovala jsem mu. ,,Na co všechno si pamatuješ?" Zeptal se mě. ,,Vím, že se jmenuješ Arrio." Odpověděla jsem s úsměvem. ,,Proboha." Poznamenal Rio a setřel mi slzy, které mi zůstaly na tvářích.

,,Asi si budu muset sednou...na chvilku...ty vzpomínky jsou k nezastavení. Pořád mi jich dost chybí." Podívala jsem se na Ria. Ten jenom přikývl a sedl si na zem jeskyně. Sedla jsem si mu do náruče, při čemž mi pohled padl na Tinu ležící v krvi.

,,Miluju tě Annabell. Musím ti to říct, opakovat to pořád dokola." Zašeptal Rio a přitiskl si mě na nahou hruď. ,,A já tebe, Rio a nic a ani nikdo už nás nikdy nerozdělí, protože i kdyby jo, navždy zůstaneš v mém srdci." Usmála jsem se. ,,Navždy." Potvrdil mi Rio a já se naplno oddala vlnám zapomenutých okamžiků mého života. Přece jen mi chyběly ty nejdůležitější kusy včetně mého kóma.

Schoulila jsem se do klubíčka v Riových pažích. Zavřela jsem oči a položila mu hlavu na rameno. Bylo to tu. V hlavě se mi objevily obrazy, které mě odvedly do minulosti...