Smečka [UPRAVUJE SE]

XVII.-Útok, oheň a kouř

Běžela jsem co nejrychleji chodbou. V hlavě mi běhalo tisíce myšlenek a já se nemohla soustředit. Musela jsem o tom všem říct. Všichni jsme stále v nebezpečí.

Starý deníček jsem během svého prolétáváním chodbami pevně tiskla k hrudi. Momentálně to bylo to nejcennější, co jsem měla. Byl to důkaz. Bylo to varování. Bylo to poznání.

Vběhla jsem do Maleviina pokoje a ještě během otvírání dveří jsem že sebe vychrlila: ,,Vio, naše matka si psala deníky a v jednom je že-" V tu chvíli jsem se zarazila, protože Malevia nebyla sama. Se zatajeným dechem jsem se podívala na modrookého chlapce. Rio.

Jakmile byla má slova vyřčená, nešlo je vzít zpět. V tu chvíli bych si, ale opravdu velmi přála mít takovou schopnost. Riův obličej nejprve zbledl překvapením a zděšením. Chvíli mrkal a jeho trhavé nádechy zněly jako kdyby se dusil. Postupně se mu dech uklidnil, ale jeho oči byly stále vytřeštěné a plné zmatku.

,,Vy...vy dvě jste sestry?! Annabell a ty...ona...Proč jste mi o tom neřekly? Vio proč...měla jsi...proč jsi mi to neřekla!" Vyjel na nás vztekle Rio. Nechápavě jsem se na něj podívala a konečně zavřela dveře. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zůstala stát na prahu s rukou položenou na klice.

,,A proč bychom ti to měly říkat? Vždyť se tě to přece netýká!" Řekla jsem trochu zuřivě a podívala se mu do očí.
Měla jsem přece pravdu. Jedná se o moji, o naši, rodinu a ne o jeho. Navíc co mu je vůbec do toho? Ani si mě nevšimne a teď si tu na nás křičí, že jsme mu měli něco říct.

,,Netýká?" Zašeptal tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela. Udělal rychlý krok ke mně a vzal mou tvář do dlaní. Jeho oči těkaly z jedné strany mého obličeje na druhou jakoby něco hledal. Pak mě z ničeho nic pustil a otočil se k mé sestře. ,,Annabell je ta tvoje ztracená sestra?" Zavrčel na ni Rio. ,,Myslíme si, že jo." Pípla Via a odvrátila se. Modrooký chlapec se znovu otočil na mě. Dlouze mlčel a nehybně na mě zíral. Byla jsem z toho jako omráčená. Vůbec jsem nechápala co se tady děje a začínaly se mi napětím podlamovat kolena.

Pak ale Rio sklopil oči, zavrtěl hlavou a spěšně vyšel že dveří, čímž celé záležitosti nasadil stoprocentní korunu.

Zmateně jsem se obrátila na Viu. ,,Co to sakra bylo? Ten kluk by se měl normálně léčit! Proč tady a jak si vůbec dovoluje dělat tady scény. O čem to mluvil? Proč to všechno říkal?" Zeptala jsem se vykuleně a sledovala, jak se Malevia chytila za hlavu. ,,Prosím, nechci o tom teď mluvit." Zašeptala a protřela si oči. Vypadala strašně unaveně a slabě. V tu chvíli byl Rio pryč a já rychle pospíchal ke své sestře.

,,Dobře. Hej Vio, jak se cítíš? Jsi v pořádku? Nepotřebuješ nějaké prášky?" Zeptala jsem se starostlivě. ,,Ne já jsem v pořádku. Jen Klarisa donesla výsledky z laborky. Je to pravda Ann. My dvě jsme sestry." Hlesla Malevia a já zamyšleně přikývla. Myslela jsem si to. Byl to takový ten hloubavý pocit.