Smečka [UPRAVUJE SE]

XX.-Cesta

Běželi jsme velmi dlouho. Nejprve jsem počítala každý skok, které mé tělo udělalo. Potřebovala jsem zabavit svoji mysl, aby se nevrátila do toho kouta vzpomínek. Ale stejně to jinak nešlo. A tak když jsem se dostala k nesmyslně velkému číslu, vzdala jsem to.

Naštěstí člověk, který zabíral velkou část mého zmateného mozku, byl dost daleko ode mě. Rio běžel vepředu a udával směr, zatímco se držela vzadu a dohlížela na ostatní a taky jsem se snažila udržet s nimi tempo, neboť přiznejme si to, tělesně jsem byla dost daleko za většinou z mé Smečky.

Zastavili jsme se asi někdy v poledne. Nebyla jsem si moc jistá, jelikož přes hustotu korun nám nebylo dopřáno vidět slunce. Ale paprsky, které prošly přes tu zelenou klenbu, byly jasné a velmi světlé.

Malevia se v tu chvíli ujala vedení, poručila Nickovi a dvěma dalším klukům, aby chytili nějaké zvíře, které by se dalo sníst. Docela jsem se lekla skutečnosti, že po dlouhé době zase ochutnám syrové maso.

Proměnila jsem se do své lidské podoby a vydala se za Maleviou a Riem, kteří postávali nad ostatními a o něčem horlivě diskutovali.

Když jsem k nim došla, nenápadně jsem si odkašlala, aby si mě všimli. Oba dva se na sebe v tu chvíli rozpačitě podívali. Netušila jsem proč, ale znejistilo mě to.

,,Děje se něco?" Zdvihla jsem tázavě na Malevii obočí. ,,Ne jen Rio odhadoval, že tímto tempem bychom se ke Smečce jeho rodičů dostaneme tak za dva dny." Řekla naprosto klidně Malevia. Zamračil jsem se na ni. Co mi neříká?

,,Mal myslím, že bych s tebou chtěla o něčem-" V tu chvíli mě ale přehlušil bujarý výkřik Nicka a jeho kumpánů, kteří na ramenech přinesli obrovského jelena. Malevia toho okamžitě využila a šla se věnovat nápor ování a rozdělení jídla.

Po další půlhodině ustavičného žvýkání růžového masa jsme se zase stali vlky a pokračovali v cestě. Jelen byl sice velký, ale pro tolik hladových krků prostě nemohl stačit, takže jsem se mohla s klidem zaposlouchat do hlasitého zpěvu mého žaludku.

Cítila jsem se trochu omámeně. Jako kdyby tohle všechno co se stalo byl jen hloupý sen, jen noční můra, ze které bych se měla za chvíli probrat.

Ale jak se zdálo, byla to realita. Žádný hloupý sen. A jak řekla Tina, bude souboj. Souboj, který musíme vyhrát, pokud chceme, aby se příslušníci našeho vlčího lidu cítili někdy v bezpečí. Netušila jsem co se úplně myslí pod pojmem souboj. Nedokázala jsem si představit jak bojovat ve velké skupině. Sice jsem viděla Twilight, ale to bylo prostě jiné. Navíc stejně byl ten boj jen iluze nebo jak to říct té krátkovlasé černovlásky.

A do toho všeho Rio. Bože teď když si na to, co se stalo, vzpomenu cítím se...trapně. Fakt hrozně trapně. Tina to věděla a tak na to ještě poukázala tou hloupou pusou, která mě naprosto vykolejila. Ale přece jen jsem nebyla schopná Ria dostat z hlavy. Už od chvíle co jsem ho poprvé potkala v lese jsem se k němu neustále uchylovala. Cítila jsem k němu jisté pouto, ale opravdu jsem nevěděla co to má znamenat. Zavrtěla jsem hlavou. Nechci na to myslet. Nechci na nic myslet. Místo toho jsem se pokusila soustředit na keříky, potůčky a mohutné kmeny stromů okolo mě. Snažila jsem si představovat jak tam žijí malí tvorečkové a víly. Kouzelník tvorové jako z knih co jsem si dříve četla. A kupodivu to fungovalo výborně. Vymýšlela bych příběhy snad celou noc, dokud vlci běžící přede mnou nezačali pomalu zastavovat a měnit se zase zpět.

Doběhla jsem před družinu k Mal a také že sebe udělala člověka.

,,Co se děje?" Zeptala jsem se Malevie, když se mi špičaté trháky proměnily zase ve stoličky. ,,Přenocujeme tu. Už běžíme dlouho a musíme si odpočinout. Už jsem poslala Ria s Tomášem a Felixem pro něco k jídlu." Sdělila mi Via a chytila mě za paži. ,,Taky si odpočiň, Anny. Potřebuješ to. Vidím ti to na očích." Zdůraznila Malevia a přísně se na mě podívala. Necítila jsem se unavená. Tedy dokud mě na to neupozornila.