Smečka [UPRAVUJE SE]

XXIX.- Starosti

,,Hej, Ann, Rio, kde jste? Musíme jít!" Ozývalo se tlumeně někde vzadu v mé mysli. Jdi pryč, pomyslela jsem si. Hlas mě ale neposlechl. Křičel dál a dál.

Otevřela jsem oči. Co se děje? Zmateně jsem se posadila a rozhlédla se. A pak mi to došlo. Dneska odcházíme. Dnes se to celé odstartuje. Otočila jsem se na matraci vedle sebe. Rio tam, ale nebyl.

,,Rio? Rio!?" Zakřičela jsem a vystartovala z postele. Ani nevím, proč mě to v tu chvíli tak hrozně vyděsilo. Rozběhla jsem se tryskem do koupelny a ve dveřích se s ním málem srazila.

,,Annabell, co tu jančíš?" Pousmál se Rio a líbnul mě na čelo. ,,Já nevím...já jsem se lekla." Oddechla jsem si a rozespale sledovala, jak jde ke skříní a vytahuje z ní oblečení.

,,Někdo tu volal." Uvědomila jsem si. Rio se na mě otočil a jen mlčky přikývl. Pak si přes hlavu přetáhl tričko a já se rychle otočila zády.

,,To byla Via. Jen nás přišla vzbudit." Poznamenal Rio. Pokusila jsem se nenuceně přejít k posteli a nějak hala bála ustlat, abych nemyslela na to, co se dělo včera v noci a taky na to, že se právě kousek ode mě převléká.

,,Tak dobře." Odkašlala jsem si a doufala, že mi brzo zmizí ten ruměnec ve tvářích. To se, ale díky mým vzpomínkám jen tak nestane.

,,Pojď sem, Annabell." Poručil mi Rio a já se otočila. Nejistě jsem přišla ke skříni. V tu chvíli mi Rio začal strkat do rukou spoustu oblečení.

,,Jsi trochu mimo." Usmál se něžně Rio a já se kousla do rtu. To sedlo. Jsem totiž úplně mimo.

,,Včera...já..." Vykoktala jsem a Rio přikývnul. Zrudla jsem ještě víc a bezděčně uhnula pohledem. No...včera... Začaly se mi pomalu do mysli vracet neskutečné vzpomínky že včerejšího večera.

,,Miluju tě, Annabell." Zašeptal Rio a letmo mě políbil na ústa. To mě zase uvedlo do normálu.

Já a Rio. To bylo včera. Naše myšlenky propleteny stejně jako naše těla. Ale i když to celé bylo krásné, stejně na tom bylo něco smutného. A to zrovna to vědomí, že ten den, ta chvíle nebude trvat věčně. A přesto, že to ani jeden z nás neřekl, nebyli jsme si jistí, jestli tu budeme společně stát taky za pár dnů.

Jako robot jsem si z hromádky oblečení vybrala dvoje černá trika a Riovu mikinu. Trhaně jsem se nasoukala do legín a do tepláků. Neřešila jsem to. Mé myšlenky se zastavily na bodu mrazu a já je nechtěla pohánět a nervovat se víc, než bylo za potřebí.

Nakonec jsem vypochodovala na chodbu, obutá ve vysokých pevných botách, na hlavě jsem měla naraženou bílou čepici, zabalená jsem byla do teplé černé zimní bundy a přes ramena jsem měla posazený batoh. Kdybych se v tu chvíli viděla, vyprskla bych smíchy, protože jsem musela vypadat jako sněhulák.

Rio mě mlčky chytil za ruku a někam mě vedl. Nechala jsem ho. Během několika kroků jsem vycítila přítomnost Mal a Charlotte a někde poblíž jsem zaslechla i ukecanou Stelu. Nezmlkla ani v takovéhle situaci. Možná bych se tomu i zasmála, ale rozhodně ne právě teď. Právě v tuto chvíli ne. Byla jsem z toho všeho úplně mimo. Jako kdybych v tu chvíli vůbec neexistovala. Žádná Annabell, žádní vlkodlaci, žádní lovci, žádné války...

,,Je, Anny v pořádku?" Zaslechla jsem jak se příliš vlezle ptá Stela Ria. Ten mu stiskl paži a trochu zpomalil.