Smečka [UPRAVUJE SE]

XI.- Zrádce

V médiích je Rio (bohužel jsem nikoho podobnějšího nenašla😉)

Vstávala jsem ještě před úsvitem. Po večeři si mě Rio totiž odchyt ul a vysvětlil mi, že musíme jít brzo, neboť lovci nebudou mít venku hlídky. Když mi to říkal, mluvil tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. Ačkoli asi jen nechtěl, aby se o naší malé výpravě dozvědělo několik zvědavých uší, má nedůvěřivost k němu ještě zesílila.

Malevii jsem o Riově nápadu raději nic neřekla, aby nevyváděla a nebo se mi v tom snažila zabránit. Místy se chovala až trochu moc starostlivě a já nechtěla riskovat, že zareaguje příliš negativně.

Ze spánku mě probudilo tiché zaklepání na dveře. Rio mi slíbil, že mě probudí, takže hned co mé uši zaslechly tiché údery prstů do dveří, už jsem byla na nohách.

Nenamáhala jsem se chodit mu otevřít. Stejně bych vykoktala nějakou hloupost, pak se šla obléct a celou dobu si vyčítala, že jsem se raději neoblékla jako první. Takže jak jsem řekla, předběhla jsem své já a rovnou se nasoukala do černých legín, modrého trika s dlouhými rukávy a černé bundy. Vlasy jsem si bez úprav a rozčesání stáhla do culíku a na nohy jsem si obula tmavé botasky.

Na chvíli jsem se pozastavila nad zrcadlem. Pokaždé co jsem od své první proměny zavadil o zrcadlo, musela jsem se zarazit. Přišlo mi téměř nemožné jak jsem se během několika dní změnila k nepoznání. Byla jsem odhodlanější, vypadala jsem dospělejší, ale na druhou stranu jsem byla prostě hezčí. Tahle Annabell se mi líbila mnohem víc.

S povzdechem jsem se otočila zase zpět a rázně jsem se rozešla ke dveřím.

Samozřejmě tam stál. Opíral se o futro dveří a pohrává si s dýkou, kterou měl za pasem. I v slabém osvětlení na chodbě jsem viděla jeho tvář. Měl velice klidný výraz. Možná až překvapivě klidný.

,,Ahoj." Promluvil první a potom mě obdařil jedním ze svých úsměvů. Nevím proč, ale tenhle mi přišel docela smutný.

,,Ahoj." Zopakovala jsem a lehce zívla. ,,Ospalko." Zasmál se zlehka. Zamrkala jsem a pokusila se taky usmát. Moc mi to nešlo. Byla jsem příliš nervózní. Jen jsem nevěděla co bylo horší, jestli můj pocit z Ria nebo strach z výpravy.

,,Tak pojď. Musíme si pospíšit." Zvážněl Rio, otočil se na patě a vyšel chodbou. Mlčky jsem přikývla, spíše pro sebe než pro něj a rychle vyrazila za ním.

Noční hrad byl úplně jiný než jak jsem ho dosud znala. Takový moc chladný. Bylo zvláštní neslyšet zpoza chodeb ani jediný hlásek. Bylo to až děsivé.

Jakmile jsme vyšli z hradu děsivý pocit z ticha mě opustil. Zahrada a dvůr byl naopak krásnější. Měsíc se vznášel na nebi a všechno okolo nás rozzářil.

,,Hádám, že bychom se měli proměnit." Prohlásila jsem, než jsme překročili území hradu. Rio se zastavil pár kroků ode mě a otočil se. ,,Jo, ale rychle ti řeknu pár pravidel. Já jdu první. Ty se držíš minimálně dva metry za mnou, to ale samozřejmě platí jen když běžíme. A za druhé, uděláš, co ti řeknu. Vždycky. Řeknu ti utíkej a ty utečeš. Řeknu ti zastav a ty zůstaneš stát, rozumíš?" Zdůraznil a přišel ke mě blíž. Možná až moc blízko. Slyšela jsem tlukot jeho srdce. Znělo to tak hlasitě. Ty rytmické zvuky mě naprosto rozhodily. Zvedla jsem oči a podívala se mu do tváře. Jeho oči se setkaly s mímy. Znovu mě přepadl ten známý pocit. Že už ty oči znám. Jen nevím odkud. Ale jak je tohle možné?