Smečka [UPRAVUJE SE]

XVIII. - Kde se skrývá pravda

Na obrázku je Jackynie.
Hezké počteníčko😘

Stála jsem ve veliké kruhové místnosti vkládané tmavě oranžovými obkladovkami. Po obvodu místnosti hořely pochodně. Rozhlédla jsem se po nějakém východu z tohoto děsivého pokoje, ale nikde nic.

,,Cítíš to, vlčku? Jak se ti motá hlava, jak ti ochabuje tělo?" Objevila se vedle mě Jackinye. Vyděšeně jsem o pár kroků odstoupila." Čekala jsem, že zaútočí, ale ona jen klidně stála s rukama založenýma v bok. Měla na sobě šaty barvy noci a svoji tmavou hřívu měla rozpuštěnou. Ačkoliv v místnosti nebyl sebemenší průvan, vlasy jí divoce a vlály ve vzduchu.

,,Proč?" Zeptala jsem se. Cítila jsem jak mé tělo slábne a to opravdu hodně rychle. Chtěla jsem se o něco opřít, ale nebylo o co. Nohy se mi roztřásly a já už se neudržela. Bezmocně jsem upadla na zem.

,,Jak to?" Zasupěla jsem a pokusila se vstát. Zbytečné. Celé mé tělo se postavilo proti mé mysli. ,,Protože umíráš, Annabell, nechápeš? Za chvilku budeš mrtvá." Sklonila se a špitla mi s letmým úsměvem do ucha. Hned potom se zase narovnala a začala kolem mě chodit v kruzích.

,,Mrtvá? Ne! To nedopustím, ne!" Vyjekla jsem a znovu se dlaněmi pokusila odrazit. Ani tento pokus nic nezmohl. Byla jsem velmi slabá. Před očima se mi ztrácely barvy a nahrazovala je jen nekonečná temnota.

Najednou mě někdo chytil, zvedl a podepřel. S naprostým překvapením jsem si uvědomila, že ten někdo je stále
Jackinye.

,,Co to děláš?" Zasyčela jsem a lehce, v podstatě naprosto bezúčelně, jsem ji odstrčila. ,,Pomáhám ti. Jsi moje rodina, Anny a já chci, abys byla v bezpečí. Aby ses přidala ke mně a vybudovala se mnou něco víc." ,,Cože? Nikdy!" ,,Tenhle systém se bortí, Anny. Lovci i Smečky. Máte tu špehy. A hned několik. Ještě lepší je, že jde o stejné špehy, které jsme zažily já a tvoje maminka. Vypadají pořád stejně, víš to? Najdi je a znič, jinak oni zničí tebe. Věř mi, Annabell, já tě chrání, vždycky jsem tě chránila. I tvoji mámu." ,,Ne! Je to jen přelud! Lžeš mi, lžeš!" Zakřičela jsem a znovu spadla na zem. Pokusila jsem se od té pořádné lovkyně dostat co nejdále. Ona se ale na mě jen otočila a zakřičela: ,,Brzy poznáš pravdu, Annabell!" Bylo zvláštní jak daleko se v ten okamžik ocitla. Vzdalovala se. A pak se mi před očima rozzářila bílá.