Strašťulpas

1# Život zde?

Právě dnes mi je deset. Máma na to pravděpodobně zapomněla, tak jsem jí to šel připomenout.

,,Tu máš svoj díl extáze a padej zpátky do hora!" hodila mi matka pár kulatých barevných tablet v sáčku a strčila mě do toho nejtmavějšího a nejsmradlavějšího kouta, který jsme v našem polorozbořeném domě měli. Bylo mi to jasné. Dnes jsem bez večeře. Opět. Stejně jako bez snídaně a bez oběda. Éčko mi musí stačit. Vyvlékl jsem se a běžel nahoru, do svého pokoje.

Toto byly podmínky pro život. A od nezvěsti otce je to stále, stále stejné. Připadá mi to už ale normální, žiji tak několik měsíců, vlastně už něco málo přes rok. Matka feťačka, polorozpadlý dům, spím na půdě. Do školy chodím. Občas se mě tam ptávají, zda jsem v pořádku. Já odpovím že ano, protože žití "doma" je pro mě zcela normálním.

Otevřu sáček. Hodím do sebe piluli a zapiju ji zbytkem užitkové vody v plechovce, která mi zde zůstala po ránu. Když se tu rozhlédnu, nad trochou slámy, na které spím mi tady svítí zapálená pochodeň. Tehdy jsem si ji tu zapálil sám a stále svítí. Toto mě učili ve vojenském kroužku. A jsem za to rád.

Kousek dál se nachází polička, kde mám pár kousků oblečení. Máma, která je na tom ohavně mi je sehnala, ale nevím, kde. Oblečení však nevypadá špatně, naopak úplně luxusně oproti tomu, co tady žiju.

Lehnu si do pelechu, jenž je tvořen hromadou slámy pokrytou prostěradlem, přitáhnu si deku až pod bradu. Pomalu usínám.

Ah, je to podivnej svět.