Strašťulpas

7# Požár

(.................................................................)

Uběhlo několik dní, co tady jsem. Na Dianu jsem si v rámci možností zvykl, možná jsem k ní již pociťoval lehkou důvěru. Právě začínal podzim, o čemž svědčilo listí opadané z několika mála stromů, jenž jsme měli v zahradě. Toto místo jsem již stihl poznat bez toho, aby na mě kdokoliv nějak tlačil, zdejším lidem jsem se doslova vyhýbal. Není potom divu, že jsem tady nikoho neznal, že jo. A tak jedné noci, když jsem spal, mi začalo být... nějak moc horko.

Chvíli jsem spal a ze spánku se jen neklidně převaloval v posteli ze strany na stranu. Poté něco začalo třískat v topení, což mě probralo úplně. Věděl jsem z kroužku, co to znamená. Děsilo mě to, nemálo. Někde hoří? A kde? Jsou všichni v pořádku? Následně jsem zaslechl, jak zvoní na poplach.

Byl jsem nyní rád, že jsem tady sám. Věděl jsem, že dříve, nebo později mi přivedou spolubydlícího, ale zatím jsem na to nemyslel. Ihned jsem se zvedl a zpozadveří vykoukl ven. Oheň byl úplně všude, dřevěné trámy padaly a mizeli mi před očima. Rozklepal jsem se strachy. Chtěl jsem éčko, perník, nebo cokoli, co by mě z tohoto dostalo. Nejmíň ze všeho bych chtěl zde nějakého doktora.

Rozběhl jsem se k oknu, že jej zkusím otevřít - nic. Nešlo to. Po tváři mi stekla slza. Opět jsem zabouchl dveře, u nichž jsem se divil, že ještě neshořely. Co se to tady děje? Jak se to jen mohlo stát? Vždyť... by to tu měli mít zabezpečené... poslali mě tu snad na smrt? Nic o tom nevím... Proč mě nikdo nepřipravil na toto? Možná... jedině ve spolku... eh... Byl jsem naprosto mimo. Uvnitř mě to vřelo. Nedivil bych se, kdybych schytal nějaký ten infarkt.

Sedl jsem si na postel, sevřel se do klubíčka a čekal...