Strašťulpas

9# Nával mazlíčků

Opět přešlo několik dní, během kterých se celá budova dávala do rekonstrukcí. Naštěstí ji požárníci včas přivolaní stihli zachránit, takže stačilo pouze poupravit zdi, nanést trámy a vymalovat, popřípadě dokoupit nový nábytek. Já už to ale nevnímal. Pravda, byl to jeden z mých nejhorších zážitků vůbec, ale což...

Kromě toho jsem tak nějak prospal nějakou zahradní akci, pravděpodobně oslavu Haloweenu. Zdálo se mi, že všichni do jednoho byli mírně mimo v migrénách, bylo mi jasné, že za to může alkohol. Ale proč je nikdo nehlídal? K čemu tu ti lékaři jsou? Nechápu. 

Mrzelo mě, že jsem dlouho neviděl Dianu. Seděl jsem na posteli a přemýšlel nad tím, než se ozval rozhlas na chodbě. Nic jsem z něj neslyšel, i tak mi to bylo jedno. Po chvíli jsem vstal a podíval se z okna. Viděl jsem, že tam stojí nějaké auto. To je podobné útulkářskému autu... je to možné? Nechápavě jsem zamrkal. Poté jsem se rozhodl, že se dolů nakonec kouknu.

Rychle jsem si hodil na sebe něco teplého a zamyšleně, snad možná poprvé v životě jsem se sám vypravil někam dolů, někam mezi lidi. Byl jsem značně nervózní, bál jsem se. I tak jsem si ale řekl, že se od lidí budu držet dále. Jen co jsem se dostal do vestibulu, všiml jsem si postaršího chlápka. Zděsil jsem se. To je ředitel! Rychle jsem odvrátil pohled a vyběhl ven.

To, co jsem viděl z vrchu byla pravda. Šlo opravdu od auto městského sirotčince, nikoli útulku přímo zaměřeného. Všiml jsem si několika zvířat v klecích, akváriích a teráriích.

Ředitel vyběhl chvilku za mnou a hodil po mě nechápavý pohled. Raději mě ani nezdravil, zřejmě čekal, zda ho pozdravím první, jak se sluší. Ale já ne, kdepak. Zůstávám pořád u toho, jak mě učili, že se nemám vybavovat s cizími lidmi. Pozoroval jsem nedůvěřivě ředitele, jak jde k chlapíkovi, jež vykládal klece z úložiště své dodávky.

Co jsem viděl úplně na konci, mi vyrazilo dech. Starší fenečka německého ovčáka tak strašně podobná Astě, až to bylo k neuvěření. Přiběhl k ní jeden doktor, kterého jsem znal od vidění. Vypustil ji z klece a připnul ji na vodítko. Ona se na mě podívala, jakoby mě znala, poté ale neochotně šla za Tracem.

Seděl jsem opodál a sledoval dění. Jiní zdejší klienti si brali k sobě mazlíčky, ale nevěděl jsem proč. Jde snad o typ terapie, či co? Co jsem ale viděl po sléze, se mi nezdálo. Muž opět odjel, většinu zvířat tady nechal.