Strašťulpas

3# Léčebna

Když se auto konečně zastavilo, máma do mě dloubla. Byl jsem totiž tak zamyšlený, že jsem nebyl schopen vnímat. Zaslechl jsem větu od jednoho z policistů.

,,Nejdříve vysadíme mladého zde a potom jeho paní Palmerovou odvezeme na stanici."

Máma ihned vystopila z auta, z kufru mi vzala zavazadla a hodila je po mě. Já jsem je chytil a spolu s matkou jsem se vydal, táhnouc tašky k budově, která se rozprostírala zde. Vypadala jako starý zámek. Došli jsme až k bráně

Vrátný na nás pokývl a poté nám bránu otevřel. Máma se u ní otočila a bez rozloučení se opět vydala do auta. Povzdechl jsem si, naposledy jsem se otočil a tak, jak mi došlo, že mám, jsem přišel přes zahradu až k samotným dveřím budovy. Četl jsem si nápis: "ORMENSKÁ LÉČEBNA A SOCIÁLNÍ ZAŘÍZENÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE BEZ BLIŽŠÍHO ZAMĚŘENÍ."

Zaklepal jsem na ony dveře a opatrně je otevřel. Na chodbě byla nějaká žena. Byla tmavší pleti, měla čokoládově hnědé vlasy a na nose brýle. Upřela na mě své velké zelené oči a jakmile jsem se začal ze strachu chvět vícce, vydala se ke mě, až její hnědo-stříbrné šaty vlály.

Podlomila se mi kolena, byl jsem úplně na mol. Možná z vyčerpání z drog, možná z abstinenčního záchvatu, možná i ze strachu. Pravděpodobně toto byla kombinace všeho. Spadl jsem přes svůj kufr a svinul se do klubíčka. Z očí se mi linuly řídké, teplé slzy. Doufal jsem, že je toto jen sen, že se ... probudím. Hlavně protože jsem cítil, že je ta žena blíž, než je mi příjemné. Stále jsem se chvěl úplně po celém těle.

Co jsem poté slyšel mi nelezlo do hlavy. Ta žena mluvila, jakoby mi snad četla myšlenky. ,,Neboj se, to spolu zvládneme." pověděla tichým, konejšivým hlasem. Zvedl jsem pohled a podíval se do jejích hlubokých očí. Vpíjel jsem se do nich. Dlouho jsem to však nevydržel, ucukl jsem pohledem.