Strašťulpas

13# Sářina podoba

Od mého návratu opět uplynulo několik těžkých dní, které jsem strávil většinou z Astou. Dozvěděl jsem se, že Diana nyní služby nemá, vlastně jsem ani nevěřil tomu, že zde stále pracuje. Je možné, že mi to nechtěli říci, aby mě nezranili?

Smutně jsem se zadíval na protější postel, která byla stále neobsazená. Celkem jsem se divil, že jsem byl na pokoji sám, ale byl jsem za to rád. Nyní jsem mohl jen sedět na své posteli, s nohama visícíma nad zemí, čumíc na protější zeď.

Toto mě nebavilo. Venku byla příliš velká zima, pravděpodobně se blížil i sníh. Povzdechl jsem si a trochu nervózně se zachvěl, při pohledu ven z okna. Ihned jsem vstal z postele, pohled z okna jsem nespouštěl. Asta byla pravděpodobně v kotci, uvnitř. Ihned jsem na sebe hodil oblíbenou šedou vestu a teplý hnědý kabát, který mi byl vždy příliš velký. Svěsil jsem hlavu a opatrně se vydal chodbou dolů, následně ven.

Jakmile jsem dveřmi vylezl ven, i přes můj kabát jsem zacítil studený podzimní vzduch, ve kterém byla cítit zima. Byl cítit sníh, brzo měl přijít. Nebylo se také čemu divit, když podzim již končil, za necelý týden měl nastat prosinec. To nejzmrzlejší období roku. Jak já ho tak nemám rád.

Rozhlédl jsem se, moji pozornost jako první připoutala za branou klepoucí se droboučká bytůstka. Zaměřil jsem na ni pozorně pohled, bylo to děvče. Malé děvče, mladší, než já. Rozběhl jsem se k bráně za ní, byť bych do sebe nikdy neřekl, že něco takového někdy udělám... rozběhnout se za člověkem u někoho takového, jako jsem já, je chrabrost. A to doslova. Že by se ve mě probouzela má stará povaha? Můj duch?

,,He?" vydal jsem ze sebe, když jsem se dostal k plotu. Sehnul jsem se k děvčeti. Ono na mě upřelo oči. Možná se mi to zdálo, ale byla mi celkem podobná. Ve výrazu i barvou vlasů. Škubla sebou a v tu chvíli jsem viděl, jak se celá klepe. Možná se mě bála. Nyní jsme se dívali jeden druhému do očí.

Asi jsme se oba trošku báli toho druhého, ale zvědavost v nás sílila. Byl to zvláštní oční kontakt, nebyl nepříjemný. Ona na mě trošku kývla a pokrčila rameny. Já natočil hlavu na stranu v nechápavém gestu.

Nakonec děvče trochu povstalo, opřelo svá zavazadla o plot a ukázalo si na hruď. ,,Sara." vypadlo z holčiny. Asi jsem to měl chápat tak, že se mi právě představila? Pravděpodobně.

,,Maťko..." udělal jsem to tedy samé. Poté jsme pokračovali v našem očním kontaktu. Byla nám stále větší a větší zima a únava, ta na nás také působila.