Strašťulpas

6# Halucinace

Tak jsme tam stále seděli, ona dole a já nahoře. Bylo ticho. To mě deptalo o to více. Najednou se zvedla. ,,A mohu si přisednout tam za tebou?" zeptala se a zamrkala na mě, v přátelském gestu. Stále jsem jí nevěřil. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale věděl jsem, co mám odpovědět.

,,Prosím, jen to ne. Udělám, co budete chtít, hlavně se nepřibližujte, prosím." zaškemral jsem.

,,Ale Matty, já ti neublížím. Nemáš se čeho bát. Tři metry, ano?" naklonila hlavu.

,,Dobře, tři metry." opověděl jsem a podíval se do dálky, v koutě zahrady jsem viděl kotec. Zde někdy byli psi? Hm... zajímavé. Třeba tady někde ten pes ještě je... někde... možná... Trochu jsem se zamyslel, poté jsem ale zatřepal hlavou a seskočil ze stromu. Vysloužil jsem si momentový vyděšený pohled ze strany Diany, než viděla, jak jsem se stočil do vojenského kotoulu a nakonec jsem skončil v sedě bez bolestivého nárazu.

Diana mi zatleskala. Snad úplně poprvé jsem se pousmál a tichoučce poděkoval. Uvědomil jsem si, že od ní jsem asi čtyři metry, to vyhovovalo. Pohled jsem zabodl nejprve do země, poté jsem loupl očima po ní.

,,Kde jsi se to naučil?" zeptala se mě velice zaujmutě. Rozhodl jsem se jí říct aspoň něco. To mě přece nezabije.

,,Ve vojenském kroužku." pověděl jsem tiše a zatvářil jsem se zasněně. Přestože většina mladých vojáků tam byla urostlá, já byl nejdrobnější, brali mě mezi sebe. Neuměl jsem toho tolik, moje anatomie mi to nedovolovala, ale jako jediný jsem zvládl ovládnout naši fenku, Astu a byl jsem nejrychlejší, neobratnější. Potom tedy to, že jsem byl slabý, šlo stranou.

Opět jsem se zahleděl na kotec tam vzadu. Diana se také ohlédla. ,,Kotec? Máš rád psy?" zeptala se. Zvedl jsem se a rozběhl se do zadní části zahrady. Ona se ihned postavila a šla za mnou.

Když jsem doběhl, všiml jsem si dvou štěňátek akity uvnitř. Přišel jsem ke kleci a strčil do ní ruku. Štěňátka mě začala olizovat. ,,Vy jste ale krásní." pověděl jsem, zářily mi oči. Poté jsem se otočil na Dianu. ,,Pojďte si je pohladit," vybídl jsem ji. ,,Jsou rozkošní."

,,A nekousnou mě?" zeptala se. Tito možná tříměsíční prcci by leda tak vypadali, že by na někoho zaútočili. Možná se mi ale zdálo, že je Diana nevidí. A byla to pravda. Ty mimina byli mou halucinací. Doktorka se sehla k plotu také a dělala, že si s nimi hraje.

Začal jsem povídat Dianě o kroužku a o Astě, o tom, jak jsem se k pejskaření dostal... a o všem možném, jen ne o svých sociálních a psychických problémech...