Strašťulpas

8# Záchrana

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ihned jsem na ně upřel svá maličká hnědá očka, ve kterých se skrývala naprostá zoufalost, strach. Zamrkal jsem, když se dveře otevřely a v nich se objevil člověk, kterého jsem zde ještě ani neviděl. Šlo o doktora Stela Manara. Byl to vysoký chlap s červenými, dlouhými vlasy. Byl to taky chlap od rány. Šel z něj strach.

,,Chlapče, co tady děláš? Měl bys být přeci venku!" pověděl káravým hlasem a já se přitiskl ke zdi. Teď mě zmlátí. Není cesty zpět. Vytřeštil jsem na něho oči. On se zamračil.

,,Ale já... se bojím..." špitl jsem. ,,Na to teď není čas." odpověděl. Ihned se mě přiblížil, chytil mě, přehodil si mě přes rameno a běžel ven z pokoje, na chodbu.

Soudě dle ohně rozšířeného všude, kde se dalo, jsem poznal, že jsem se probudil asi dost pozdě. Byl jsem sám překvapen, jak klidný a tvrdý spánek jsem se tu naučil mít, jak kvůli zachování klidu, tak kvůli abstinenci na pervitinu a extázi.

Muž hbitě přeskakoval v chodbě všechny hořící části budovy - trámy, skříně. Vyhýbal se květinám, policím, okenním rámům a obrazům, které oheň naplno pohlcoval, poté se mnou běžel ze schodů prvního patra dolů, do přízemí. V prvním kroku se pod ním jeden schod prolomil.

Zmocnila se mě panika. Chtěl jsem se mu vymanit, ale nakonec to nějak zvládl, vyhrabal se a běžel se mnou až ven, k lavičkám. Tam mě položil a utíkal zpět do budovy. Opodál jsem viděl, jak se shromažďují lidé, někteří pobíhají, jiní se snaží zachovat klid.

Tuto situaci jsem ještě nikdy nezažil. Bylo to pro mě něco nového. Sledoval jsem hořící budovu, která byla v plamenech více a více, až se zdálo, že se z toho nikdy nedostane.

Po chvíli tedy přijeli požárníci a po dlouhém boji se jim povedlo budovu spláchnout. Někteří ale neměli to štěstí a nepřežili to. Spustilo se několik dní smutku za uhynulé, při požáru na Ormenské léčebně.