Strašťulpas

14# Shledání na chodbě

Probudil jsem se. Ano, probudil. Nyní vážně nevím která bije, kde jsem, co se stalo. Nemám ponětí, jak jsem mohl usnout... možná... u té brány? Se Sarou? Ale jak jsem se dostal tady? A co se děje? A co bude dále? Kde je Sara? Kdo mě dostal sem?

Ihned jsem vyskočil z postele. Bylo možné, že už byl i další den. Ven jsem naposledy šel v téměř šeru. Trochu jsem se zachvěl a poté kýchl. Slušně jsem si zakryl ústa, začal jsem si uvědomovat, že jsem asi nachladl. Povzdechl jsem si, podal si plátěný kapesník, čistě vypraný, ze stolu. Vysmrkal jsem se a poté se vydal ke dveřím. Nyní jsem byl opět v oblíbené vestě, takže mi kabát vzali. Nebo... možná by mohl být ve skříni, nicméně teď jsem se ven nechystal.

Opatrně jsem otevřel dveře. První, čeho jsem si všiml bylo něco za květináčem. Rozklepal jsem se strachy, opět zalezl do pokoje. Poté jsem se ale zvědavě ušklíbl a dveře opět otevřel. Zaslechl jsem odtamtud pláč. Zde si nikdy nemůžu být jistý... ale musím se... podívat! Opatrně jsem místo obešel obloukem a spatřil ji. Zase to děvče od venku. Plakala, schoulená za květináčem s pokojovou rostlinou.

Ihned jsem k ní přiběhl. Ona sebou škubla, jako bych snad měl být její hrozba. Pravda ale byla, že mě neznala natolik, aby mi věřila. Trošku jsem se odtáhl. ,,Saro..." promluvil jsem na ni. Ona na mě zvedla svá uplakaná očka.

Zaslechl jsem klapání podpatků. Tentokrát jsme sebou prudce trhli oba, pohled najednou zaměřili do podlouhlé chodby. Viděl jsem zatím pouze siluetu, poté se zaostřoval obraz. Ihned jsem poznal, o koho se jedná. Vyskočil jsem ze země, z rohu za květináčem a rozběhl se chodbou k té osobě. Objal jsem ji v pase, protože jsem na ni byl příliš malý. Byla to Diana. Byl jsem šťastný. Velice šťastný.