Strašťulpas

12# Návrat

Uběhlo sotva několik dní a já opět seděl v autě a jel cestou nahoru tam, kde jsem to už trochu znal. Doma to nebylo zrovna nejlepší. Máma se stala psycholožkou a já se jí začal bát, ale to opravdu pořádně. Těžko říct, proč na mě vlastní máma působila takto... jakože... ona nebyla psycholožka oficiálně, prostě se jen o psychologii zajímala, byla už sama vyléčená. Asi jí to chytlo. Teda... podle toho, co mi bylo řečeno, že byla také v léčebně...

Zamyšleně jsem hleděl v autě z okna. Pod nohama mi dřímala fenka Asta, bez které jsem se zde odmítal vracet. V hlavě mi hrála jedna jediná věc. Tou věcí byla Diana, tedy samotná psycholožka v oném zařízení. Zajímalo mě, zda tam ještě pracuje, zda ji ještě uvidím. Poměrně mi chyběla a byla jediná, se kterou jsem byl schopen se tam bavit.

Když jsme dorazili před vrátnici, tak mi muž, jenž mě sem dovezl, pomohl se zavazadly a dovedl mě až k hlavním dveřím poté zavolal do otevřeného okna ředitelny, načež ředitel vykoukl a když nás spatřil, vyšel ven.

Něco si povídali. To něco, bylo pravděpodobně tajné, protože tak šuškali, že jim nešlo rozumět. Připnul jsem Astu na vodítko a odvedl ji do vzdáleného kotce. ,,Neboj, zlato, přijdu." zašeptal jsem jí do ouška a fenku naposledy obejmul. Poté jsem se vydal do chodby, kde jsem na nástěnce zjistil, že mám stejný pokoj, jako dřív.

Kolem mě procházeli lidé. Strachy jsem se klepal. Už jsem zde neměl Astu, která by mě chránila, proto jsem se opět bál všeho dookola.

Opatrně jsem se vydal po dlouhé chodbě, zastavil jsem se až před svým pokojem. Nervózně jsem natáhl svou droboučkou, klepající se ručku na kliku a vydechl. Opatrně jsem ještě klouby druhé ruky klepl, tichounce a poté kliku stiskl.

Otevřel jsem dveře a vstoupil. Nikde nikdo. Dveře jsem za sebou zase opatrně zavřel a práskl sebou na postel. Věci už jsem měl tady. Asi mi je přinesli... byli až moc hodní...