18# Definitivní sbohem

8 1 0
                                    

Jen co jsem vešel do místnosti, zaslechl jsem velice povědomé troubení auta, které mi udělalo radost. Moje naděje se splnily, byl jsem z toho nadšený. Nyní jsem již mohl jet! Vyskočil jsem a opět si to šinul pryč. Ihned jsem vyběhl z jídelny a ven, sněhem jsem se bořil až k bráně, bez ohledu na to, že nejsem pořádně oblečený.


Možná jsem měl štěstí, že jsem byl již sbalený, protože o pár minut později už za mnou táhla Diana mé zavazadla. ,,Děkuju." poděkoval jsem skromně a ještě ji objal. Pískl jsem na Astu, ta ihned přiběhla. Bylo fajn ji naučit otevírat vlastní kotec, když vím, že by sama neutekla.

Řidič otevřel kufr, rozprostřel deku a já na ni poklepal. Asta si tam ihned vyskočila a já se usmál. ,,Nemáš zač. A někdy dej vědět, jak se ti daří." vyzvala mě tiše a s úsměvem mi zamávala. Já jsem si nasedl do zadní části auta, stále se natahujíc do kufru a hladíc Astu. 

Poté si nasedl i řidič, nastartoval auto a už jsem pozoroval, jak sjíždíme z kopce dolů do města, vstříc novým okamžikům, s nějakými dvaceti hodinami cesty před námi, míříc do Buenos Aires, tedy domů. Do mého pravého, rodného domova, který jsem viděl naposledy v mých sedmi letech, snad už možná s mámou na dobré cestě.

Strašťulpas Donde viven las historias. Descúbrelo ahora