Strašťulpas

2# Překvapení

Byl další den. Probudil jsem se jako obvykle v zápachu po necelé hodině spánku. Věděl jsem, že za mou nespavost může jednoznačně má závislost na taneční droze, na extázi. I teď jsem potřeboval aspoň jednu tabletku, abych se mohl zase plně soustředit na život.

Vyskočil jsem z postele a vydal se po schodech dolů. Zase denní rutina. Ranní čára pervitinu, tableta éčka a hurá do školy. Po škole vojenský kroužek s mou milovanou fenkou německého ovčáka Astou, která mě jako jediného ze spolku, poslouchá. Přemýšlel jsem, plánoval, načež jsem scházel dolů, směr kuchyň.

Z myšlenek mě vytrhlo až to, co jsem viděl v kuchyni. Policajti. Z těch jsem měl vždycky hrůzu, do háje. Okamžitě jsem se otočil, pokusil se najít spásu útěkem ven, ale chytil mě jiný policista, jemuž jsem běžel přímo do náruče. Nestihl jsem doběhnout ani k vchodovým dveřím.

Popadl mě pocit úzkostného strachu. Věděl jsem však, že za nic nemůžu. Nepovedlo se mi potlačit pláč, policista byl však stále krutý a nelítostný. Vlekl mě do služebního auta, v němž již seděla má máma. Ven z domu, poté zase dovnitř, do toho auta.

V autě jsem se sevřel do klubíčka a z rozhovoru mezi matkou a policisty jsem slyšel jen slabé huhlání. Poté jsem zaslechl motor a následně zaregistroval, že jsme se pohli z místa. Rozjeli jsme se. Bůhví kam.

Napadlo mě, že pervitin s extází za tuto situaci mohou asi nejvíce. Máma kvůli drogám totiž kradla a ubližovala, o čemž jsem věděl možná jen okrajově, ale bál jsem se o tom mluvit. Možná za to může taky Marlison Itim, můj senilní dědeček, který byl pořádnej podivín. Chlubil se vždy svou kouzelnickou mocí, ale já myslel, že jsou to jen triky. Teda... doufal jsem v to. Když jsem ho vídal naposledy, byl na nás věčně protivní, protože jsme mu nechtěli věřit.

Nikdo se ale nikdy nedozvěděl pravdu, protože to byl táta od mého nezvěstného alkoholického táty a máma mi zakázala se s ním stýkat. Já jsem se ho tedy taky vždy bál.