Strašťulpas

11# Loučení

Byl další z těch dní, který byl blíž a blíž štědrému dnu, sníh by však stále těžko kdekoli pohledal. Vzbudily mě sluneční paprsky. Výjimečně jsem vstával o něco později. Čekal jsem, až za mnou přijde doktorka Dian. Byl jsem s ní na dnešek domluven, že mě odvede dolů i s věcmi. Ano, dnes jsem měl odjíždět na pár dní domů, kvůli nějakým výzkumům, či co.

Měl jsem z toho strach a upřímně jsem nevěděl, zda chci jít odtud, nebo tu zůstat, protože nechci domů. Poměrně jsem si tu za ten čas zvykl a Diana se mě snažila naučit, abych jí tykal, tak jak se tady běžně mezi zaměstnanci a klienty tykalo. Já byl asi jeden z mála, kdo si na to doteď prostě nezvykl.

Trochu mě to děsí, co všechno jsem tady zažil. Pobíhání s Astou po zahradě léčebny, když mi ji doktor Trace přenechal úplně. A co s ní teď bude? Zůstane tady? Uvidím ji ještě někdy? Je to zvláštní vztah kluka, který je sotva stejně velký, jako fena, jež šla z vojenského kroužku do důchodu, jež se nazývá útulek. Přemýšlel jsem, zatímco jsem se převlékal.

Ozvalo se zaklepání na dveře, jenž mě vytrhlo z vlastních myšlenek. Ihned jsem na sebe natáhl poslední kus oblečení a pyžamo schoval do již předbaleného cestovního kufru. Upřel jsem na dveře pohled a pouze špitl: ,,Dále." a pokývl.

Když se dveře otevřely, spatřil jsem Dianu. Můj úsměv se roztáhl snad po celé mé tváři. Ona měla taky asi zrovna skvělou náladu. ,,Ahój Matty!" pozdravila mě nadšeně a přisedla si ke mě.
,,Těšíš se dneska domů? Máma tam asi nebude. Budeš tam s dědečkem." oznámila mi.

Nevěděl jsem, jestli z toho mám mít radost, nebo ne. Dědu jsem téměř neznal a byl extrémně senilní. Děsilo mě to. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Tak... půjdeme?" zeptal jsem se jí, ona přikývla.

Vydali jsme se tedy po schodech dolů do vestibulu a z něj k hlavní bráně.

Když jsem došel k již ze všech stran otevřenému autu, v kufru již čekala Asta. Jak mě viděla, tak se za mnou rozběhla. Poskákala mě a olízala, jak to jen šlo. Zavedl jsem ji zpět do kufru a šel se rozloučit s Dianou. ,,Hodně štěstí, Mattíku. Dáme si ještě vědět, ano?" zamrkala a objala mě.

V tu chvíli ve mě hrklo. V očích se mi objevily slzy štěstí, však ty jsem ihned rychle oklepal a nastoupil do auta. Řidič zabouchl všechno, co bylo otevřené a nastoupil. Po chvíli se rozjel.

Já hleděl z okýnka na léčebnu, která byla mým domovem a na mávající Dian. Také jsem jí zamával.