Strašťulpas

5# Stromák

,,Mé jméno je Mattqo a je mi deset let." řekl jsem nakonec jednu větu. Víc toho ale ze mě nedostane. Pousmála se. Mě tím neošálí.

,,A jak se máš?" zeptala se mě na další věc. Jak bych se asi mohl mít zde? A copak to na mě nevidí? Tvářil jsem se naprosto smutně a jakmile chvilku nedávala pozor a dívala se do bločku, který právě vytáhla z kapsy, rozběhl jsem se ke dveřím. Povedlo se mi to, naštěstí mě vojenský kroužek naučil rychlost.

Prostě a jednoduše jsem utekl na chodbu a po ní, podle paměti doleva. Rozběhl jsem se k vchodu. Když už tady mám být, tak chci být sám... bojím se jich. Rozhlédl jsem se a v rychlosti se rozběhl k nejbližšímu stromu a na ten vylezl. Pozoroval jsem, co se děje dole.

Po chvíli jsem zaregistroval Dianu, jak vyběhla z budovy, udýchaná. Nedával jsem o sobě vědět, ale ona si mě všimla poměrně brzo. ,,Matty, pojď dolů. Prosím." zažádala a sedla si pod strom. ,,Neboj se, všechno bude dobrý. Teď hlavně neskákej, ani se nikam nevěš." pověděla, i přestože jsem seděl v nízké koruně stromu, možná ne více, než dva metry nad zemí.

Zavrtěl jsem rozhodně hlavou. Chvíli jsem přemýšlel, co tady budu dělat. To tady budu snad možná... dokonce života?! NE! Pravda, byla to hrozná představa, ale to jsem ještě nevěděl, že mi zde může být lépe, než doma. Teda... kromě toho, že zde nemám šanci získat přístup k péčku a éčku. Věděl jsem, že dříve, nebo později budu muset dolů.