Strašťulpas

16# Společné sezení

Byl další z mnoha dní, já se probudil na své už navyklé posteli v léčebně, jež byla mým novým domovem, ikdyž už ne na dlouho. Rozhlédl jsem se, zda tady není něco neobvyklého, co by mi mohlo narušit mou poklidnou náladu. První, co jsem viděl, byl papírek přilepený na stole. Zvedl jsem se a došel ke stolu, abych si jej přečetl.

Sezení, Sara Palmer a Mattqo Palmer? Vážně? Kde? Kdy?! Vyděsil jsem, uvnitř jsem možná i zpanikařil. Poté jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Dnes v malé společenské místnosti, ve tři hodiny odpolední...

Papírek jsem nechal ležet a přistoupil k oknu. Všiml jsem si, že za okny polétávají malé sněhové vločky, zima byla tady. Ale co to sezení? Já se tam bojím, nechci tam jít! Celý jsem se strachy klepal, jako osika. A co teprve malá Sara? Ta se tam bude taky bát. Vsadím se.

(...)

Když přišla třetí hodina, oblékl jsem se do své šedé vesty, pod bílou košili, která mohla nemálo připomínat kvádro a sešel po schodech dolů, kde se měla nacházet jedna ze společenských místností. Tuto místnost jsem neznal, nikdy dříve jsem v ní nebyl.

Zaklepal jsem a opatrně vztáhl ruku na kliku. Pootevřel jsem dveře a nakoukl. Měl jsem strach, těžko říci, z čeho konkrétně. Strach na mě však šel vidět. Všiml jsem si rusovlasé dívky, která mohla být možná... maximálně dvacetiletá. Byla nádherná, vypadala zajímavě.

,,Em.. zdravím..." vypadlo ze mě a vytřeštil jsem oči. Zatřepal jsem hlavou.

,,Klidně pojď dál... hmm.. Matty,"  pověděla a usmála se.

,,Uh... odkud mě znáte?" zeptal jsem se mírně plaše, stále nejistě a udělal krok do místnosti.

,,Nemusíš se mě bát," zvedla se a s úsměvem si to mířila ke mě. ,,Doktoři jsou děsiví, že ano?" zeptala se mě a v tu ránu to bylo, jakoby mi četla myšlenky. Celý jsem se chvěl. Podala mi ruku. ,,Bonnie Rednes, tvá klíčová lékařka, těší mě."

Teprve teď jsem se na ní díval jako na blázna. Vždyť vypadá tak mladě... jako klient. Ta nemůže být po vysoké škole. Nyní by mi ale mohlo být všechno jasné.

Poté dveře místnosti vrzly a za nimi se objevila droboučká holčička. Poznal jsem ji. Pousmál jsem se na ni. ,,Ahoj." pozdravil jsem ji.

Ona pokývla a se strachem v očích sledovala Bonnie. ,,Pojď dále, nekouše." pousmál jsem se.

,,To je paráda, takže vy už se znáte? Bratr se sestrou, od mala odloučení..." promluvila Bonnie a pobaveně sledovala, jak jsme se na sebe zmateně podívali.

Poté Sara pohlédla na Bonnie nevěřícným pohledem. ,,Má pravdu." špitl jsem tiše a podrbal se na zátylku. Zakručelo mi v břiše.

,,Jak už jsem říkala, jsem Bonnie Rednes, vaše klíčová. Těší mě. Asi si dáme nějaký jídlo. Co máte rádi?" zopakovala své představení ještě pro Sárinku a rovnou zareagovala na můj žaludek.

,,Sara..." ukázala dívka na sebe a poté pohladila imaginární.. něco na jejím rameni. ,,Mango." pronesla. Mám to chápat snad tak, že by si dala mango? Pousmál jsem se.

Chvilku jsme si tak povídali, než jsme ani nepostřehli, že jsme oba zareagovali na výzvu k sednutí. Hlad teď šel stranou. Dokonce se i Bonnie povedlo rozmluvit, trošku, ale přece Saru. No a mě teda taky. Ale to nic neměnilo na tom, že je Diana lepší.