Mafia CZ

3. kapitola

„Ale pro mě budeš vždycky malá. Ten seznam si vezmu. Jak se vrátím, tak uděláme tu prohlídku. Jo, a abych nezapomněl, poslal jsem ti přihlášku na místní univerzitu. Chodila jsi tam rok a uznají ti ho. Řekl jsem jim, že jsi odešla z rodinných důvodů" oznámil mi.

„Cože?! Ne já tam nepůjdu!" vyjekla jsem na něj.

„Půjdeš! Emily, beze mě, bys zůstala v děcáku! Tvoje rodina by si přála, aby z tebe něco bylo! Něco dobrého a ne tohle!" křičel na mě.

„Nevytahuj sem mou rodinu! Je mrtvá, chápeš?! Nemám nikoho! Nikoho, kromě tebe a mé práce!" taky jsem už křičela.

„Vytáhnu ji! Tvůj otec s matkou se musejí v hrobě obracet! Musejí se za tebe stydět i po smrti?! Ano, styděli se za tebe! Styděli se, protože ses v 15letech rozhodla, že nikoho nebudeš poslouchat! Alkohol, drogy... Báli se o tebe! Nikdy ti to neřekli, ale mě ano! A teď, když se na tebe dívají ze shora, tak jsi ještě horší! Stalo se z tebe monstrum!" křičel.

„Přestaň, prosím" vzlykla jsem. Bolelo to, protože, měl pravdu. Několikrát jsem slyšela mámu brečet, ale tehdy mi to bylo jedno.

„Nepřestanu! Musím ti to říct! Už to v sobě dusím strašně dlouho! Vzpamatuj se! Sundej si ty brýle pomsty!" křičel dál. Otočila jsem se mu zády a brečela.

„Nic ti je už nevrátí! Přestaň, než bude pozdě! Přestaň, než se změníš úplně! Už několikrát jsem měl chuť tě tady nechat!" stále na mě křičel. To už jsem nevydržela, spadla na zem a brečela.

„Emi, prosím. S tou školou to aspoň zkus. Prosím, kvůli mně" zašeptal mi už klidný Max. Dřepl si ke mně a pomohl mi vstát. Chtěla jsem od něj utéct, ale přitiskl si mě k sobě a pevně objímal.

„Já nemůžu Maxi. Nedokážu to. Teď nemluvím o škole. Už jsem v tomhle svinstvu čtyři roky. Nezvládnu přestat" šeptala jsem skrz mé vzlyky.

„Dokážeš. Já vím, že ano. Věřím v tebe. Vím, že když si něco umaneš, tak to dokážeš. A s tou školou. Můžeš si vybrat, jestli půjdeš dálkově, nebo na denní. Nebo, jak se ti to bude hodit. Bude mi bohatě stačit, když si uděláš bakaláře. Víc tě nutit nebudu"

„Můžu o tom popřemýšlet?" zeptala jsem se ho.

„To je jasná věc. Emi, zlato, už pojedu na ten nákup. Buď opatrná a moc tady ty idioty, které zaměstnáváš, nerozčiluj" mrkl na mě, setřel poslední slzy, dal pusu do vlasů a odešel.

„Co se stalo tvé rodině?" zeptal se Louis.

„Zabila je mafie, když mi bylo 16let. Max je můj nejlepší kamarád a taky doktor. Adoptoval si mě. Jsem mu za to strašně vděčná, mohl mě nechat v děcáku" vysvětlila jsem.

„To je nám líto" posmutněl Liam a ostatní souhlasili.

„Nejhorší je, že nešli po nich, ale po mně. Umřeli bezdůvodně" když jsem to dořekla, tak mi z oka vytekla jedna slza, kterou jsem rychle odstranil z mé tváře. Nakonec jsem se s nimi rozloučila a vrátila k sobě do kanceláře. Vyhnala mě z ní až vůně, která se linula z kuchyně. Max opět něco uvařil a pro tentokrát to byla čína.

*za deset dní, pohled Harryho*

Už uběhlo deset dní od té doby, co jsme se nastěhovali. U Emily se dějí divné věci. Celý den křičí, večer zmizne a k ránu se vrátí celá od krve. Jednoho rána u ní před vilou zastavilo černé auto a z jeho kufru brali nějací chlápci na pohled těžké bedny. Taky jsme několikrát slyšeli výstřely, proto jsme volali policii. Ta, ale odešla po pěti minutách a ani nevešli dovnitř. Hned potom nasedla do černého Audi R8 a odjela. A musím říct, že to auto je vážně luxusní! Mimochodem, mám v plánu zjistit, co se tam děje.