Každý rok jiná rodina, jiný dům, práce a zkušenosti. Jednou služka, jindy švadlena, nebo pekařka. Na venkově, v bytě, nebo schovaná za hradbami. Kam vlastně patří? Tichá, přátelská, problémová, nebo pořádná. Kolik tváří má a jaká je její vlastní? Př...
"Nasvém." mrknulnamějednímokem a jáhned vědělacotoznamená.
"Vážne dostanu svého vlastního koně?"
"No, mám takové tušení, že už na tebe čeká..."
Další slova jsem neslyšela protože jsem utíkala ven z domu ke společným stájím. Jsou to velké stáje pro 3-4 domy. Už z dálky jsem viděla Riggera, jak drží za uzdu nádherného vraníka. Takového jsem si přála už jako malá.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Domů jsem se vrátila na oběd. Celou tu dobu jsem byla ve stájích a starala se o svého koně. Ještě ani nevím jaké mu dám jméno... hmm
"Kde pořád vězíš?" zase byl otrávený, ale tentokrát se budu bránit.
"Víš Barci, někteří lidé na rozdíl od tebe, mají na práci užitečnější věci, než lítání po venku."
"To říká ta pravá!" opáčil.
"Sani nemůže za to, že svého koně má radši než ty toho svého." začal mě bránit Rigger.
"Tak se uklidníme." zpoza novin vykoukl táta "Mluvíte z hladu. A navíc mě rušíte při přemýšlení."
"Kde je vlastně máma?"
"Víš Barci, někteří lidé mají na práci něco užitečnějšího než ty." prohodil táta se škodolibým úsměvem aniž by zvedl oči od novin .
Ještěže mám tak husté závěsy, jinak bych asi oslepla. Vyhrabala jsem se z postele...doslova, došlo mi, že na snídani bych měla být už upravená, takže si musím pohnout.
Výletním tempem jsem šla po schodech dolů a najednou jsem ucítila tupou bolest v levém rameni, která mě poslala skoro až na kolena. Když jsem zvedla oči ,viděla jsem mizící Barcova záda ...zařvala jsem zlostí.
"Seš blbej! Normální lidi po schodech chodí!"
Něco zamumlal a odběhl za roh. V jídelně byli kupodivu všichni, ale mlčeli. A to bylo divné.
" Dobré ráno."
"Dobré ráno, zlatíčko." Oplatila mi máma.
" Vážně bylo tak dobré? "
"Přestaň tak rýpat Barci! Tvůj dupot by slyšel i hluchý!"
Musela jsem se pousmát. Když se kluci hádali, byla jsem vlastně ráda... všechno si vyříkali během několika minut a pak byl klid.
Sedla jsem si na své místo a koukala, co dneska máme na snídani. Stůl byl prázdný.
"Maid!"
"Ano paní?!
"Sani přišla..."
"Oh, omlouvám se." koukla na mě a jakoby hned věděla, na co mám chuť.
Vrátila se po pár minutách s hrnkem plným kakaa, na stůl mi položila talířek s tvarohovými koláčky a dvěma, které jsem ještě nikdy nejedla.
"Cos jí to zase dala??!" vyjekla po služebné máma jako kdyby mi dávala jed.
Takhle část je trochu kratší kvůli přiloženému obrázku ale tak snad nevadí ;)...
