Under the wings : Sparrow

XVII.

"Tak to ani náhodou, jen přes mou mrtvolu!" co jsem to řekla za kravinu?!

* "Když chceš," jeho pohled naznačoval, že jsem to nejtupější stvoření, které dnes hodlá... "ale s mečem s tebou bojovat nebudu, nechci ti ublížit."

On to bere vážně? Já... Néééé! Neumím bojovat a to s čímkoliv.

* "Můžeme?" zamračil se na mě "Co je?! Usnul jsi?"

"Ne, jen...jak budeme bbojovat?" Trochu jsem se zasekla...

* "Pěsti. Žádná pravidla, žádné vážné zranění. Platí?"

Miluju Riggera a jeho trénování. Konečně to využiju v praxi.

* "Tak začneš nebo mám počkat, až si to rozmyslíš?"

"Začni."

Jeho pěst by mě málem trefila přímo do břicha kdybych neuhla.

Teď jsem na řadě já a on mi očividně dává možnost trefit se kamkoliv. Hmm do nosu to bude dostatečně bolet.

Jen kdyby moje pěst nezůstala v jeho dlani... Zamračil se a udělal pár kroků ke mě.

* "Ty oči...já je znám."

Pěst jsem vytrhla z jeho dlaně a tvář rychle otočila jiným směrem. Kdo si do háje všímá očí?!?! Musím rychle něco vymyslet ...

< "Děje se něco?"

* "Tak trochu...my už jsme se vážně potkali!"

"Cože ?" Vyhrkl zděšeně Tuan.

* "Jen nevím kde, možná ...u jezera, ale to je hloupost tam byla ...holka."

Došlo mi, že tři chlapi sama nezvládnu a tak jsme se rozběhla k východu.

< "Nikam!" Křikl jeden z těch od jezera a popadl mě za ,,čepici,, takže ji sundal, rozpustil mi vlasy a ještě mezitím stihl zakopnout a stáhnout mě se sebou na zem a já si vyrazila dech.

Trochu překvapeně na mě koukal. Možná vážně nečekal, že jsem holka nebo že mi vyrazí dech. Nevím proč, ale líbilo se mi to...ehm on i to .

"Co se tady děje?!" Řekl rozzlobeným hlasem nově příchozí, na kterého jsem samozřejmě neviděla.

"Chtěli jsme ..." nedokončil větu Tuan

"Vaše v...Chování je naprosto nevyhovující! "

* "Velice se omlouváme. Ehm...Už musíme jít. " Řek trochu rozpačitě, ale přesto jistě jeden z těch tří.

"Dobrá tedy. Mohu vás doprovodit?" ...Už jsem toho muže poznala. To je táta...ojéje.

* "To nebude nutné."

Až teď se ten co na mě ,,ležel,, zvednul a podal mi ruku. Nechápu, jakoby se z něj najednou stal nějaký gentleman. S jeho pomocí jsem vstala a začala si oklepávat zaprášené kalhoty.
Trochu jsem se lekla, když se mého obličeje dotkla jeho ruka. Jemně mi prsty přejel lícní kost a zastavil se na kraji brady. Chvilku se díval na moje rty, když zjistil že ho celou dobu pozoruju, otočil se a řekl jakoby nic...

< "Můžeme?"

A všichni tři i s mým tátou odešli ven. Moc dlouho jsem sama nebyla, protože se táta vrátil s vražedným pohledem v očích.

"Udělala jsem snad něco špatně?"

"Řekl bych, že všechno ...ale teď už s tím nic neuděláme. Pojď, čeká se jen na tebe."

Rozrušovačkou bych mohla být celý život, ani táta nečekal, že mi to půjde tak dobře. Jela jsem celkem čtyřikrát a pokaždé létal jiný dravec. Nebylo na tom nic složitého ...před každou jízdou mi řekli jak mám jet a co dělat.

Bylo tu hodně dravců, někteří na pohled důstojní jako by věděli pro koho létají no a někteří jen aby se neřeklo že se nezúčastnili.