Under the wings : Sparrow

XIX

Přišla jsem blíž ke staré prodavačce abych si prohlédla vystavené zboží. Byly to šperky. Různě velké, různě malé ... rozhodně ruční práce. Vyšívané, motané, s kameny i bez až mi oči přecházely tou krásou. Přejížděla jsem prsty po každém z nich a vnímala střídající se teplo dřeva a kůže za těžký chlad kovů a kamenů. 

"Jinoch se možná vyzná ve věcech, ale v lidech? Ne ne ne... Jsi ještě dítě."

"Otec říká, že dětmi budeme napořád."

"Hmm... tvůj otec je moudrý muž a jistě dobrý sokolník."

"Ehm...Měl bych jít."

"Počkej přece. Nic se ti nelíbí?"

"Není tu to, co hledám."

"Když nevíš co hledáš, neznamená to, že to tu není." Natáhla ke mě pravou ruku a rozevřela dlaň. Na dlani jí ležela vyřezávaná píšťalka z tmavého dřeva s koženou šňůrkou. Opatrně jsem ji vzala do ruky a prohlížela si jemné vyřezávání.

"Můžeš si ji nechat." Řekla žena a mrkla na mě

"To ne, určitě vám za ni zaplatím. Kolik stojí?"

"Když nevíš co hledáš..."

"...Neznamená, že to tu není. Já vím."

"Učíš se rychle. Je to dar, na památku."

Na ulici začal být podivný hluk, a když jsem se otočila klidným krokem ke mně přistupovali tři koně, opravdu nádherní koně, samozřejmě i s jezdci. Byli to ti samí muži, co vtrhli do stanu s dravci. Poznala jsem je okamžitě, ale koně byli královští. 

Tentokrát jsem nezaváhala ani vteřinu aby moje dokonalá úklona nevyvolala pochybnosti o tom, že jsem jinoch od sokolníků a možná v tom byl problém.

"Ale, ale ... mladý sokolníček. Copak tady pohledává?"

"Já jen..."

"Pst!" špitla na mě stará žena "Nic neříkej!"

A tak jsem mlčela s hlavou skloněnou do země. Jezdec seskočil z koně a já měla před očima jen jeho naleštěné boty. 

"Dnes je tady hodně mladých sokolníků, doufám, že i ty jsi zapsal svůj návrh dráhy do výběru."

Kývla jsem hlavou na souhlas.

"Výborně, přeji ti ... hodně štěstí." řekl a na konci věty se uchechtl jako by jeho slova měla znamenat úplný opak

Prošel kolem mě směrem ke stánku kde prodávala stará paní. V tu samou chvíli z koní seskočili další dva jezdci jako na nějaké tajné znamení. Jeden z nich byl troufalejší, došel až ke mně a dal mi ruku na rameno.

"Važ si toho, když princ přeje štěstí, má to vysokou hodnotu."

Myslím že tohle byl Tuan, ale pořád mi nedocházelo proč by byl v princově družině. 

Princ prošel vedle mě, jako bych byla nějaký kus nábytku, vyhoupl se do sedla a všichni tři na koních odcválali pryč. 

"Aspoň zaplatil."

"Co prosím?"

"No, princ přece! Pokaždé když je výběr dravců, koupí prsten a pak ho daruje tomu kdo vyhraje výběr z dráhy. "

"Takže vyhrát může jen jeden?"

Prodavačka se začala smát "Jestli tím jedním myslíš prince, tak ano. Nikdy nevyhraje ten kdo má, protože cena za výhru je nejlepší dravec a toho si nemůže královská rodina nechat sebrat nějakým mladíčkem."

"Takže ten prsten..."

"Je jen cena útěchy."

"Měla bych už jít."

"To bys měla a nezapomeň, když nevíš co hledáš..."

"Neznamená, že to tu není."