Under the wings : Sparrow

III.

"Za hradbami?!!" ... jako vždy, v kleci!

"Ano slyšela jste dobře. Zítra večer vás vyzvednu tady a odvezu vás domů. Buďte připravená, buď zítra večer, nebo už nikdy."

"Dobře, budu." jeho poslední slova mně dost vylekala, co myslel tím ""zítra večer, nebo nikdy"" to mně tam chtějí propašovat, nebo co?!

Než přišel večer, tak to trvalo ještě dlouho. Stihla jsem napsat pár dopisů pro moji, teď už bývalou rodinu a taky jsem se naučila něco o té nové, naštěstí Beaut se právě narodila, tak jsem měla o učení méně. Zatímco Rigger má rád jízdu na koni a šerm, Barce zajímají holky. Matka s otcem mají domluvené manželství, ale i přesto se oba milují. Protože jejich rodiny byli dost bohaté, můžou bydlet za hradbami, v blízkosti královské rodiny. Matka miluje zpěv a kreslení, jinak by asi nebyla přítelkyně královny, no a otec vlastně nemá rád nic, kromě zvířat a samoty.

Už jen čekám na zaklepání na dveře...ááááá!! Asi umřu nudou!!

Místo toho, aby zaklepal, rovnou vstoupil. Leknutím jsem vyskočila z postele rovnou na nohy , ale on místo toho, aby něco řekl, ukázal rukou, ať jsem potichu a sednu si.

"Musíme ještě chvíli počkat, asi zjistili, že máme něco v plánu, takže se stráže střídají jinak a jindy..."  opřel se o dveře a s neklidem v obličeji na mě koukal.

"Áha...a jak dlouho asi ?"

"No, každopádně by jste měla být připravena co nejrychleji opustit tuto místnost."

Vstala jsem, vzala si přes rameno jedinou tašku co jsem do té doby vlastnila a stoupla si před dveře. Asi mu to přišlo k smíchu, ale mně ne.

"Ale já jsem neřekl, že půjdeme dveřmi." vykoktal ze sebe mezi smíchem.

V tom mi to došlo. Já tu vlastně nemám být. Neexistuju a nikdo by mě neměl vidět.
Hned potom, co mi došla tato ehm skutečnost, nebylo těžké se rychle vrátit do reality.

"Budou nahoře! Zatkněte je! Nenechte nikoho utéct! Král je chce živé!"

Pevně mi sevřel zápěstí a táhl celé moje tělo k oknu. "Bež, dělej, musíme to stihnout oba!"

Hned na to otevřel okno a skoro doslova mě z něj vyhodil, sjela jsem po střeše a spadla do sena tak, že jsem nebyla vidět. Ozvalo se několik výstřelů za sebou a okolo se rozběhli lidé, než jsem se stačila zvednout, spadl ze střechy vedle mě. "Jeď!" přikázal někomu naléhavě a přesto potichu. Houpalo to a drncalo, až z toho bolela celá záda, nevím kam jedeme a asi to ani nechci vědět.

Je brzo ráno, nevím jak dlouho jsme jeli, ale asi jsem spala.

"Tak jsme tu." oznámil a bylo poznat že už chvíli nespal.

"A co teď."

"Dovedu vás domů. Tím moje práce končí."

"Práce? Končí?"

"Moje práce byla vás dovést domů a zajistit vám bezpečí. Hotovo." cože, on je smutný?

"Ale já nejsem doma a ani v bezpečí!"

"Fajn." z vozu slezl tak rychle, že si myslím, že je to jeho každodenní práce... "Jdete nebo tu hodláte zůstat?!"

"Už lezu..." Nevěděla jsem co mluvit, tak jsem pozorovala čísla domů, čím menší bylo číslo, tím hezčí dům. Jakoby ti bohatí bydleli nejblíž a nejlépe.... 26,24,22...18. Na ulici před domem 18. jsme se zastavili.

"Jsme tu." otočil se čelem ke mně, takže zády k domu 18. Chvilku jsem nevěděla co mám dělat, tak jsem jen stála a koukala za něj na ten dům. "Za vámi." oznámil.

"Sedmnáct?" Ještě že né sedm, to by bylo už moc blízko.

Na souhlas kývnul hlavou. Byl to pěkný dům, s kamenným základem ale obkládaný dřevem. Dobře udržovaný.

"Je větší než se zdá." asi si všimnul mého udiveného výrazu .

Pro Vás další stránka příběhu... za tento rok asi poslední ;P

Píšu Vám další ;)

Co si myslíte o novém domově pro hrdinku? :D