Infinity

4.

Seděli na skalním převisu nad rozlehlou plání. Pod nimi byla ohromná kulovitá budova ze skla se speciálními filtry proti nebezpečnému záření. Z koule složené z obrovského množství trojúhelníkových částí ohraničených pevnou kovovou konstrukcí vybíhalo několik menších staveb, většinou laboratoří a strojoven. 
"To je úžasný," vydechl Theodor. Gigantická budova kolonie byla pro něj a Richarda celým světem, až do dnešního dne. Skafandr spolu s malým terénním roverem jim propůjčoval svobodu jakou dosud nezažili, ani si ji nedokázali představit. Jejich pocity byly nepopsatelné, směsice úcty, strachu, obdivu, smutku, radosti a mnoha dalších. 

"Kolik nám ještě zbývá času?" zeptal se Richie.
"Asi hodina. Budeme muset vyrazit, chci mít rezervu, pro všechny případy. Do třiceti minut bych chtěl být v roveru."
"Dobře. Stejně už mám hlad." Dvě postavy v bílých skafandrech se ještě chvíli mlčky dívaly pod sebe na planinu, poté se zvedly a začaly sestupovat z červenohnědých skal zpátky dolů. Začalo se stmívat a jednotvárnou, přesto ale krásnou krajinu začalo osvětlovat zapadající Slunce. Horizont se zbarvil do zlatavě oranžové a prašně vyhlížející nebe rychle tmavlo. Když dvojice dorazila k roveru, už byla skoro tma. Obloha se plnila tisíci hvězd a v kupoli se rozsvítila světla, která osvítila její široké okolí. Vypadala jako obrovský zářící drahokam. Světlo v nekonečné temnotě, jediná oáza života na obrovské, mrtvé poušti. Rover s jeho dvěma pasažéry se k ní pomalu přibližoval až dorazil k přechodovým komorám do garáže. Vozítko zajelo do menší z nich určené právě pro jeden rover, kromě ní tu byla ještě jedna velká pro případ výjezdu několika najednou. Zavřely se za ním pevné vzduchotěsné dveře a místností se začal rozléhat syčící zvuk jak se plnila vzduchem. Po chvíli se otevřela brána na druhé straně a zajel dovnitř. 

.....................

"Bylo to podle tvých představ?" zeptal se Procyon když se Theodor vrátil do pokoje. 
"Bylo to úžasný," řekl zasněně. "Někdy tě musím vzít s sebou."
"Není třeba, já z toho takový požitek mít nebudu," odpověděl robot zatímco přejížděl po zemi a poctivě testoval nový motor a pohybový systém, který mu včera Theodor nainstaloval.
"Funguje dobře?" zeptal se.
"Stáčí trochu doleva, mám posunuté těžiště. Jinak je fantastický."
"Připomeň mi, abych ti to někdy vyrovnal. Co bude k večeři?"
"Vypadá to na brambory s houbovou omáčkou a chřestem."
"Zase žádný maso?" 
"Ne. Ale za měsíc by měla přiletět zásobovací loď a maso bude, dehydratované, ale bude." 
"Skvělý. Nechtěl bys jít na večeři se mnou, aby sis ten pohyb pořádně vyzkoušel?"
"Jestli ti to udělá radost...," odvětil Procyon a nechal Theodora, aby ho položil na zem. "Jenom doufám, že do mě nikdo nekopne a nepoškrábe mi lak."
"Jestli jo, nakopnu ho taky," řekl Theodor a následován robůtkem, který mu byl sotva po kolena, vyšel z pokoje a zamířil do jídelny.

.....................

"Jak velký sklon to zvládne?" zeptal se Procyho. Za chvíli byla večerka, ale oni se ještě zastavili v lese pod kupolí a testovali motor.
"Něco málo přes padesát stupňů," řekl robot a na velké kovové kouli naspod jeho těla jezdil po okolí. "Akorát na kořenech mě to vždycky vyhodí, ale to je celkem jedno."
"Uvidím, jestli s tím něco půjde udělat, kdyžtak ti vyrobím nějaké trysky. Budeme muset jít, ale na cestě můžeš ještě vyzkoušet plnou rychlost."
"Dobře," odpověděl a rozjel se směrem k hladké cestě vedoucí prostředkem kupole. Theodor se rozběhl za ním a po chviličce k ní dorazili.
"Můžu?" zeptal se robot a ohlédl se na něj. 
"Můžeš," odpověděl a pozorně Procyona sledoval. Ten se rozjel ohromnou rychlostí a nechal Theodora stát s otevřenou pusou. Mohlo to být dobrých třicet kilometrů za hodinu, překvapilo ho to. Nedoufal ani ve dvacet. Za chvilku se červený robůtek vrátil.
"Je vážně skvělý," řekl když k Theodorovi přijel. "Až na to posunuté těžiště je ta stabilita úžasná a jede to úplně hladce."
"To je super," řekl Theo nadšeně. "Nechtěl bys mi vozit snídaně do postele?"
"Ne," zklamal ho robot. Theodor na něj hodil naoko uražený pohled a vyrazil s ním zpátky do ubytovny jeho rodiny.
Ostatní, hlavně jeho rodiče, mu pořád říkali, ať si najde víc živých přátel. On si ale s Procyonem a Richardem bohatě vystačil. Procy sám vydal za dvacet lidí (a k tomu i za telefon, budík, internet, hodiny atd.) a Richie...byl prostě Richie. Nikdy neměl potřebu obklopovat se desítkami kamarádů, kteří ho opustí, jakmile by potřeboval pomoc, ale sami ho využívají, když mají sami problém. Richie by ho nikdy nezradil. A Procyon už tuplem ne.

....................

"Táta má zase nějaký úžasný objev, který nepočká do zítra?" zeptal se Theodor matky, když se vrátil do jejich domu na okraji kupole a zjistil, že jeho otec stále ještě nedorazil.
"Něco s biologií. Ale asi z toho nic není, před chvílí volal, že už jde zpátky."
"To je dobře. Procyon dá přes třicet kilometrů za hodinu mami!"
"Vážně? Jsi moc šikovný Theo, jsem na tebe hrozně hrdá. Hlavně jsem ráda, že se vám s Richiem nic venku nestalo."
"Nebylo moc věcí, co by se mohlo pokazit *," namítl Theodor. "Díky, že jsi mi to dovolila."
"Vždyť já vím, že jsi to moc chtěl. Budeme muset jít spát, za chvilku se zhasíná. Jack snad už dorazí." Jako na povel bouchly dveře a objevil se v nich hubený vysoký muž.
"Ahoj Theo! Jak bylo venku?" zeptal se.
"Skvěle. Zvenčí ta kolonie vypadá daleko menší," odpověděl Theodor.
"To jsem rád, že se ti to líbilo. Ahoj Susan," dodal a objal svoji malou blonďatou manželku. "Myslel jsem, že jsem vyvrátil jednu teorii, ale byl jenom rozbitý teploměr, promiň že jsem se zdržel."
"To nevadí Jacku," odpověděla. "Věda je prostě věda." Otec se na ni usmál, sundal si brašnu a položil ji na stůl v obývacím pokoji. 
"Ten teploměr jsem ti přinesl, Theo, kdybys ho chtěl opravit a dát tomu svému robotovi. U nás už ho používat nemůžeme, ale tobě ještě možná bude užitečnej."
"Díky moc tati," odpověděl Theodor a malinký teploměr si vzal.
"Nemáš zač. Ale já se půjdu natáhnout, už to sakra potřebuju," zívnul Jack a odešel do ložnice.
"Já půjdu taky mami. Dobře se vyspi," řekl Theodor a vrátil se do svého pokoje.

....................

Tahle kapitola mi zabrala tři dny (a dva týdny soustavného upravování). Tři dny (a dva týdny!) na 956 slov :,D Nom. Pokud někdo dočetl až sem, blahopřeju a ujišťuju ho, že se to za chvilku rozběhne...snad? Díky, že si na tohle děláte čas ^-^

 A jdu si pro nějaký jídlo. Mám šílený hlad. Jestli má někdo taky hlad, posílám vám sušenku* :) 

*věcí co se můžou na Marsu pokazit je tak prdmilion. Ale maminky potřebují uklidnit :)
*jsem líná strkat sem obrázek. Doufám, že vás to moc nezklamalo.