Infinity

18.

Theodor nikdy neměl v plánu se probudit. Považoval svůj život za ukončený a to mu přineslo jakýsi zvláštní klid, který teď ovšem promptně zmizel a zanechal ho v totálním zmatku. Nepamatoval si, jak, nebo kdy se na ní ocitl, nicméně teď seděl na lavici, jedna část jeho zamlženého a otupělého vědomí se pracně snažila udržet ho v jakž takž vzpřímené poloze a ta druhá se pokoušela najít ve všem okolo jakoukoli logiku, od které by se mohla odrazit.

Vzdáleně si uvědomoval nějaké nepříjemné zvuky, zvláštní chemický pach, tepavou bolest v hlavě a neskutečnou zimu. Něco tomu všemu scházelo, ale nedokázal si na nic vzpomenout a porovnat to s nynější situací. Frustrovaně zasténal a při zvuku svého hlasu sebou škubl. Zněl vždycky takhle? A co vlastně bylo to „vždycky"?

Do mysli se mu náhle vloudila představa hluboké propasti a padajícího kamení. Otřásl se, zmateně zamrkal a trhavým pohybem se rozhlédl kolem. Nic. Jenom tma.

Proč tu byla tma?

To absolutní prázdno ve vlastní hlavě ho děsilo. Nemotorně si protřel oči. Co se tu stalo?

Temnotu napravo od něj najednou proťal modrý bod. Vylekaně na něj zaostřil a spustil ruku. Co to je? LED dioda? Myslí mu rychle proběhlo několik schémat a k nim pár slov. Polovodič. Elektrony. Propustný směr. Očima propaloval zářící tečku. Jak se tohle všechno dozvěděl? Naučil ho to někdo? A kam se ten člověk poděl? Znovu se rozhlédl po malé místnosti spoře osvětlené diodou, ale neviděl nic kromě jakýchsi sedmi oblých kvádrů v pravidelných rozestupech a kulatých dveří v pravém rohu. Vrátil se pohledem ke světýlku. Občas krátce zablikalo, jako by se mu nedostávalo dost energie. Naklonil hlavu na stranu. Možná je něco s generátorem napětí. Zarazil se. Jak by to pro všechno na světě mohl vědět?

„Stav?" Vyplašeně nadskočil, když se ozval skřípavý robotický hlas.

„Cože?"

„Stav? Jak se cítíte?"

„Blbě."

Dioda zhasla.

„Ne!" vyjekl Theodor a v náhlém popudu se vymrštil z lavice. Že to byl opravdu špatný nápad poznal až o necelé dvě sekundy později, když se mu podlomily nohy a on se sesunul na zem do uličky mezi dva hranoly. Páteří mu projela ostrá bolest, jak se praštil o okraj sedadla.

„Nezhasínej..." šeptl plačtivě. „Prosím." Světélko se znovu rozsvítilo. On úlevně vydechl a opřel si hlavu o studenou lavičku. Ničemu nerozuměl, záda mu pulzovala bolestí a třásl se zimou. Rozhodl se, že se tomu prostě odevzdá. Jednou se to všechno vysvětlit musí. Alespoň v to upřímně doufal.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se po chvíli.

Hlas několik sekund mlčel, jako by se snažil si vzpomenout.

„Procyon."

„Hezký jméno." Probudilo v něm jakýsi nepopsatelný pocit důvěrné známosti. Zvědavě se nadzvedl ve snaze se té věci dotknout, ale nedosáhl na ni.

„Pojď blíž." Ozvalo se vrzavé a klepavé vrčení a svítící bod se mu přiblížil k pravé noze, bezvládně ležící na gumové podlaze. Theodor zvedl ruku a vzápětí sebou znovu vyděšeně škubl, když na ni dopadlo modré světlo.

S doširoka otevřenýma očima a zrychleným dechem zíral na to, jak se mu skrz svraštělou a skoro průsvitnou mrtvolně bledou kůži jasně rýsuje každá céva a kost. Roztřeseně sevřel a rozevřel vyzáblou dlaň. Pohybovala se trhaně a nepříjemně mu tím připomněla nohy pavouka. Odporně velkého pavouka. V s pohledem šokovaně upřeným do prázdna nechal paži spadnout zpátky na podlahu. Co se to s ním stalo? Zavřel oči a rozklepal se. Když se o pár minut později v rámci možností uklidnil, konečně se obezřetně natáhl k diodě, přičemž se urputně snažil nedívat se na vlastní ruku. Kov okolo byl ledový. Jemně přejel prsty po povrchu. Cítil odlupující se lak, hluboké škrábance a rez. Sjel ze zaobleného panelu, nahmatal změť drátů a hned nato se zablesklo a ozvala se tichá rána. Theodor vyjekl bolestí, strčil si spálený ukazovák do pusy, ale okamžitě ho zase vytáhl. Chutnal odporně. Se sevřenými rty se úporně pokoušel zůstat zticha, divoce třepal rukou, jako by to mohlo něčemu pomoct, a vzdorovitě probodával pohledem místo kus pod diodou.