Infinity

16.

Theodor se probíral pomalu. Ne jako po noci vydatného spánku, kdy jste sice chvilku zmatení, ale po pár minutách už dokážete víceméně normálně fungovat. Ne, jeho mozek byl jako rozkrájený na kousíčky, zalitý želatinou a zahrabaný hluboko do ledu na Antarktidě, naprosto neschopný jakýchkoli složitějších akcí. Když si ona šedavá věc konečně uvědomila, že je vzhůru, trvalo jí ještě několik sekund, než si dlouho nepoužívané nervy zodpovědné za vědomí začaly předávat nesmělé elektrické signály a Theodor začal myslet. Připadal si jako opravdu hodně ospalý kedluben, nedokázal se pohnout, dokonce ani zvednout víčka. Necítil vlastní tělo a o nějakých komplexních úvahách nemohla být řeč. Možná v kóji ležel několik vteřin, možná dvě hodiny, ale když konečně přišel k sobě, vzápětí toho hořce zalitoval.

Odjakživa nesnášel, když se probudil do hluku, a několikrát na to nebohý narušitel jeho klidu doplatil (obvykle byl surově zmasakrován několika precizními ranami pěstí). A jestli kdy existovalo něco horšího, než budík, byl to řvoucí alarm.
Prudce otevřel oči a ve snaze posadit se s hromovým zaduněním narazil do zpola otevřeného víka kóje. Zaúpěl a roztřesenou rukou si promnul bolavou hlavu. Jako v mlze se snažil srovnat si myšlenky, ale stejně dobře by se mohl snažit nahnat anarchisticky založené ovce do neexistující ohrady. Když se poklop konečně plně otevřel, čímž k jeho nelibosti zesílil sirénu a vpustil do vany příšerně protivné červené světlo, nabuzen děsem zmateně položil ruku na okraj vany a s vypětím sil se zvedl ven. Ztuhlé svaly ho ale neudržely, provedl tedy jakousi prapodivnou obdobu piruety a spadl na obdobu lavičky vedle kóje, kde chvilku zmateně seděl a pak si z těla se značnou nešikovností strhal jemný film, který se na něm během hibernace vytvořil. 

Celá místnost byla v pravidelných intervalech ozařována rudým majáčkem nade dveřmi a jekot alarmu Theodorovi trhal uši. Zatímco si sundaval masku a vytahoval kousky hmoty z vlasů, matně vnímal, že se budí i ostatní, ozývaly se zmatené hlasy snažící se formulovat nesrozumitelná slova. Pokusil se rozhlédnout, ale všechno se s ním houpalo a nedařilo se mu zaostřit. Navíc něco rozhodilo rotaci centrifugy a odstředivá síla ho tlačila do podlahy ještě víc, než obvykle.
Přesto ho po lítém vnitřním boji nakonec instinkty vypěstované intenzivním tréninkem krizových situací donutily k tomu, aby se nejistým krokem vydal ke dveřím do chodby. S rukou na stěně opatrně vrávoral směrem k můstku, příležitostně se opíral o stoly se zpola uzrálými plodinami a zoufale se snažil ujasnit si, co se vůbec děje.

Děsil se toho, co na můstku zjistí. I přesto, že co do inteligence byl v té chvíli srovnatelný s plesnivou dýní, si až příliš jasně uvědomoval chladnokrevnou krutost vesmíru a možnost své blízké a pravděpodobně velmi nepříjemné smrti. Možná něco prorazilo plášť lodi a pomalu uniká tlak, tedy umřou. Možná se pokazila podpora života a ze vzduchu se pomalu ztrácí kyslík, tedy umřou. A nebo možná si jednoduše lodní počítač zařídil neplánovanou dovolenou a vypověděl službu. Tedy umřou. Vlastní fantazie ho teď plnila pocitem naléhavosti, pramenícího z totální nevědomosti. Hnán drilem dlouhého a protivného výcviku se bolestivě šinul dál po prohnuté podlaze chodby, ztěžka lapaje po vzduchu. Nezadržitelně se přibližoval ke své cílové destinaci a tomu, co mu nabídne za milé překvapení.

Věděl, že z toho, co uvidí, nejspíš nebude nadšený. A velký palubní monitor nad ovládacím panelem mu zcela zlomyslně dal za pravdu. Kdysi na něm bylo zobrazeno kompletní schéma lodi, velká centrifuga, na jejím vnějším okraji přichycená malá transportní loď nesoucí novou výzkumnou stanici a po obvodu rotující části dvanáct mimořádně tlustých a pevných tyčí sbíhajících se dozadu do kuželu, v jehož vrcholu byly umístěny gigantické motory**. Jenomže tam, kde by ony motory teoreticky měly být, se nenacházelo nic. Vyobrazené vzpěry byly zpřelámané a celá zadní část lodi spolu s několika dalšími místy zářila jasnou červení. Theodor se nezmohl na nic, než na nevěřícné zírání.
To se nestalo. To se stát nemohlo. Jestli nemají hlavní motory, nezbývá jim nic, než se definitivně rozloučit s návratem domů. Navždy budou unášeni vesmírem, hnáni obrovskou rychlostí, kterou teď nemohou nijak snížit. Málem se zhroutil na zem a v hrudi se mu usadil nepříjemný tlak, který tam v žádném případě neměl co dělat. 
Jak se to vůbec mohlo stát? Bylo prakticky nemožné, aby motory samovolně vybouchly, když byly zrovna vypnuté. Nebo do nich mohlo něco praštit zvenku, což bylo přinejmenším extrémně nepravděpodobné. A navíc by je senzor pro blízká tělesa ihned vzbudil, kdyby něco zachytil. Ledaže by... V náhlé zlé předtuše si sedl k ovládací desce a zobrazil výstup všech možných čidel. A jako obvykle se jeho tušení naplnilo. Měření tlaku v motorech bylo v pořádku, čímž mohl vyloučit přetlakovou explozi. Jenže ze senzoru blízkých kosmických objektů přišla poslední informace před třemi dny. Nějaký kus šutru jim urval motory. Ale na porouchané čidlo by přece loď měla upozornit Procyona...