Infinity

9.

Theodor, neschopen slova, se okouzleně rozhlížel kolem. Bylo tu tolik lidí, tolik domů, tolik všeho. Cítil desítky vůní, které neznal, přivíral oči před Sluncem, daleko větším a silnějším, než jaké bylo na Marsu. S Procyonem v jedné ruce, objemným kufrem v druhé a neméně ohromeným Richardem v patách šel po ulici lemované obrovským množstvím všeho možného a nad sebou neviděl nic než modro, Slunce a několik mraků. Netušil, kam se dívat dřív, jestli na obchody, na lidi, na oblohu, na domy, na ptáky, co seděli na nedaleké lavičce, nebo na skleněný tunel nad nimi, kterým občas šílenou rychlostí prolétla kapsle ve tvaru kapky vody. Mezitím vrazil do několika lidí, jelikož se koukal všude, jen ne před sebe.
Zahnuli za roh a bez jakéhokoli varování se před nimi objevil obrovský třpytící se kus země, Theodor nejdřív myslel, že má halucinace, jelikož se ta věc před ním pořád kroutila a měnila. 
"Co to do háje..." začal a vzápětí mu spadla brada. Voda. Tolik a tolik vody. 
"Páni."
Rozešel se co nejrychleji. Chtěl moře vidět zblízka, protože takhle z dálky tomu jednoduše nemohl uvěřit. Sešel po schodech na okraji pláže a pokusil se pokračovat, ale kolečka kufru se příšerně bořila do písku, nakonec ho tedy nechal na místě a rozběhl se dál. Viděl, jak se okraj té šíleně velké vodní plochy zvedá a vlní, lemovaný pěnou. 
"Tak to je dost hustý," přiběhl za ním Richard. Chvilku jen tak zírali, než Procyon poznamenal něco v tom smyslu, že by měli začít hledat svůj hotel.
"Procy má pravdu. Zítra se vrátíme," řekl Richard.
"Jo, už jdu," odpověděl a neochotně odtrhl oči od modrých dálek.

Šli pěšky, jelikož po půlhodině neúspěšných pokusů o transport pomocí magnetických kapslí prostě už neměli sílu na dalších X půlhodin neúspěšných pokusů. Stejně toho ani v nejmenším nelitovali, zvlášť po tom, co Richard objevil jakousi paní se psem a prostě si toho vořecha "MUSEL" pohladit. Ona naštěstí měla porozumění a chvilku s ním o psech mluvila, nakonec to Theodor nevydržel a přidal se k Richardovi v drbání (pes se mohl zbláznit blahem). Cestou objevili malý prosluněný park, oba sice znali stromy, ale tráva a květiny pro ně byly nové. Procyona dobrou hodinu nedokázali odtrhnout od skenování všeho kolem (stále ujížděl před Theodorem a nenechal se chytit do té doby, než zapadl do písku na dětském hřišti - kde se mu dostalo velkého obdivu ze strany jakési malé holčičky). Poprvé za nějakých sedm let jeho teď už dost zadýchaný majitel litoval, že mu nainstaloval tak rychlý pohon a silnou baterii.
"Neměl jsem tak přehánět osobnostní programování. Teď mě prostě neposlouchá," zanadával. Procyon ho zpražil "pohledem", chvíli se marně pokoušel vysunout paže úhledně složené pod hladkými panely na jeho těle zpod Theodorovy ruky, ale nakonec jakoukoli snahu o sebevysvobození vzdal a trucoval. 
"Teď s ním nebude dva dny řeč jenom proto, že jsem mu nenechal oskenovat jednu pitomou veverku," zamumlal podrážděně Theodor a s uraženým červeným vejcem v podpaží se vydal dál. Richardovy kovové nohy malinko skřípaly, jak šel, a neuvěřitelně pobaveným pohledem ty dva pozoroval. 
"Jeden by řekl, že jste sourozenci."
"Zmlkni," utrousil Theodor, aniž by se otočil, ale cukaly mu koutky úst.

........................

Konečně svůj hotel objevili, ohlásili se na recepci a nechali se vyvézt výtahem nahoru. Jelikož byl Theodor prakticky na pracovním pobytu hrazeném NASA, neměl pokoj daleko k paláci. Uprostřed ho podpíral skleněný sloup naplněný vodou, ve kterém plavaly nejrůznější ryby, měli malý bazén s tryskami (který posléze Richarda přinutil koupit si vodotěsný kryt na svoje protézy), celý pokoj byl neuvěřitelně obrovský a měli nádherný výhled na moře, nedaleký park, město, nebe...jednoduše na všechno to, co na Marsu buď nebylo, nebo bylo jen v demoverzi. Richard si sice všiml, že mají k dispozici stejnou herní konzoli jako na lodi, ale vzhledem k tomu, že se během cesty sem celkem stodvacetsedmkrát zapřísahal, že už v životě nebude hrát žádnou hru, bylo s podivem, že ještě neležela rozšlapaná na zemi (tu konzoli na lodi tento osud nepotkal jen díky tomu, že byla ke zdi pevně přilepená).

Ale co bezpochyby přebilo luxus pokoje byl oběd. Oba si samozřejmě ihned objednali tatarák, ale nakonec snědli ještě pizzu, hamburger a čokoládový dortík. Nikdy neměli čerstvé maso, vždy prakticky jen z prášku a ne víckrát než několikrát za půl roku po příletu zásobovací lodi. 

O pár hodin později, po tom, co se probudili v té gigantické posteli s miliony polštářů (které se už mimochodem daly použít i jako ucpávky na uši) a po tom, co snědli k snídani dalších několik kilogramů jídla, se šli projít do toho nádherného parku - kde Procyona konečně nechali skenovat a pozorovat - a s něčím, co prodavačka u stánku nazvala zmrzlinou a co jim přišlo jako neuvěřitelně dobrá věc, pomalu šli po pískové cestě, doprovázeni příjemným vánkem, zpěvem ptáků a slunečním světlem. Theodor si chtěl pořádně užít tu volnou dobu, kterou měl před začátkem tréninku na misi, takže během následujících několika týdnů Houston prošel od A do Z. Několikrát si šli zaplavat do moře (dva nedávno dospělí chlapi s nafukovacími ramínky, kteří očividně plavat prostě neumí, vypadají poměrně komicky) a chudáka Procyona nechali na břehu. Po písku jezdit zkrátka neuměl, takže jen tak dřepěl na ručníku s šíleně smutným výrazem (popravdě ta černá obrazovka plná senzorů na předku jeho hlavy vypadala úplně stejně jako normálně, ale neříkejte, že nepoznáte robota s depkou...).

Když nadešel čas výcviku, Theodor se cítil úžasně. Stále ale zbývalo toho, co chtěl vidět, na Zemi tolik... Ale vrátí se a uvidí to všechno. Stráví tu po misi další rok před návratem na Mars a procestuje celou planetu.

......................

Konečně se to trochu rozjede, slibuju :)) Netuším, proč to vlastně tak protahuju, každopádně...specifikuju charaktery :D (ano, Scika se bude vymlouvat, protože Scika nedělá chyby). Jestli máte jakoukoli připomínku, prosím o ně. Opravdu, přijímám kritiku (konstruktivní), jelikož...prostě chci mít příběh co nejlepší  ˘^˘. Moc díky všem, co dosud čtete :) (nějakým těm třem lidem... :D )