Infinity

19.

Ten horizont se blížil rychle. Na jeho vkus až příliš rychle. Hlavou se mu míhaly desítky různých scénářů všeho možného, co se jim snad stane, a až na jeden, který byl víceméně příjemný, se všechny ostatní ve výsledku lišily jen velikostí finálního kráteru. Už se musel smířit s tím, že se bude strachy neustále klepat a knedlík v krku se mu spolknout prostě nepovede, protože nedokázal přijít na žádný způsob, jak se uklidnit. Snažil se myslet na cokoliv příjemného a bezpečného. Pohodová procházka po přátelském lesíku. Zastrčená útulná studovna. Pozorování hvězd v multifrekvenčním teleskopu. Jeho vlastní hlava si však zjevně umínila jakékoli pokusy o pozitivní myšlenky bezostyšně sabotovat. Roztřeseně vydechl a opřel si hlavu o měkké vypolstrování helmy, s rezignovaným pohledem upřeným z okna.

Nejhorší na tom všem bylo, že se díval nahoru, protože trysky člunu musely být otočeny směrem k planetě. Dal by snad cokoliv za to, aby mohl něco vidět, protože takhle mohli klidně každým okamžikem v plné rychlosti narazit na povrch a on by nedostal ani varování. Přebíhaly přes něj vlny pichlavého mrazu a ruce měl pevně sevřené kolem opěradel sedačky. Jaké to je, umřít? Bolí to? Jak dlouho to trvá? Nebyl si jistý, co se stane. Nejspíš to všechno prostě skončí. Tma. Puf. Nevěděl, jestli je na to připravený. Navíc byl přece jen celkem zvědavý a zkapat těsně před tím, než by přistáli na neobjevené planetě, by bylo přinejmenším neskutečně hloupé.

Mimoděk zvedl koutky úst, i když se mu přitom stáhly vnitřnosti. Richardovi by se něco takhle šíleného líbilo. Ten by snad možná vzrušeně ječel. Ten by si to užíval.

„Jak dlouho ještě?" zeptal se s vyděšeným křečovitým úsměvem.

„Třináct minut a třicet sedm sekund," odpověděl Procyon na sedadle vedle něj.

„Dík."

Strnule zíral do temnoty nad nimi narušené jen hvězdami a nejasným obloukem zastavené centrifugy. Jestlli mohlo být něco ještě šílenějšího, než na křídlech rapidně expandujícího paliva vyletět v (ať jž jakkoliv vymakané) plechovce do prázdného prostoru, který by nechráněného člověka zabil během třiceti sekund, bylo by to pokusit se přistát se sedmdesát tisíc let starou polozničenou lodí, ze které víc než půlka vlastně nikdy přistávat neměla. Ty motory nebyly určeny pro takovou zátěž. Pravda – planeta hluboko pod nimi měla mnohem menší gravitaci, ale nic to neměnilo na tom, že si připadal jako opravdu hodně beznadějný sebevrah.

„Co tě to vůbec napadlo?" zamumlal.

„Můj nápad to nebyl," bránil se Procyon. „S tím přišla Jennifer."

Theodor se na něj překvapeně otočil.
„Cože?"

„Jennifer řekla, ať přistanu na planetě."

„Jennifer?" Pomalu zavrtěl hlavou. „Ona někdy sice byla docela blázen, ale..." Zlomil se mu hlas. Zmlkl a zavřel oči, ale z dalšího záchvěvu viny a zoufalství ho vytrhlo hromové zadunění, které otřáslo s celou lodí. Začali zpomalovat. Znovu jím skrz naskrz proběhl ledový děs.

Nechtěl ani pomyslet, jaké to bude při finálním prudkém brždění posledních pár kilometrů nad povrchem. Už teď se mu z přetížení dělalo špatně, a to zpomalovali opravdu zvolna.

„Jsme blázni," vyrazil ze sebe s obtížemi. Procyon na něj otočil hlavu.

„Asi jsme," připustil.

Zavřel oči. V takových chvílích měl sklony být pověrčivý, ať už byl jakkoliv výrazně vědecky založený. Prosím.
Netušil, že může být jakýchkoli třináct minut tak příšerně dlouhých. Srdce mu tlouklo, jako kdyby se pár týdnů před létem zničehonic rozhodlo zlepšit si postavu do plavek, ale přesto byly od sebe jednotlivé údery až znepokojivě vzdálené. Všechno jako by se pomalu zastavovalo.