Infinity

13.

Jestli si někdy Theodor myslel, že největším randálem vesmíru je nadšený Richard, teď už tomu rozhodně nevěřil (z celkem prostého důvodu - nebyl). Přišlo mu, že nesedí na ničem jiném než na monstrózní, bubínky protrhávající zvukové vlně, které nejspíš osudy uší všech živých tvorů v okruhu tří světelných let byly úplně jedno (stejně jako fakt, že ve vesmíru se zvuk nešíří). 
Všechno se klepalo, řinčelo, občas děsivě křachalo, a vůbec, divil se, že část lodi určená pro pasažéry ještě neodplouvá rozmetaná na jednotlivé atomy někam do nekonečného černého ničeho.
Když se konečně ozvala poslední nervy drásající rána, pískalo mu v uších tolik, že téměř neslyšel nic z hlášení o úspěšném startu, o stabilitě tlaku a dalších životně důležitých věcech, které ho v dané chvíli pro samou úlevu z ticha vůbec nezajímaly. Zasténal, promnul si čelo rukou konečně vyproštěnou ze sevření setrvačnosti a přemítal, jestli by vlastně nakonec nebylo lepší prostě umřít. Vzhledem k  tomu, jak ho ta pitomá palice třeštila, nechtěl raději ani myslet na to, jaké to bude, až se probudí z té hi-tech ledničky, které ostatní uctivě říkali hibernační kóje. Na Zemi se mu jednou podařilo zmrazit si mozek zmrzlinou a získal tak migrénu na další dvě hodiny.

Zbývaly dva dny do hibernace. Během nich měli za úkol připojit se na velký modul na oběžné dráze, začít na něm pěstovat kytičky, udělat poslední otravnou kontrolu a konečně zapnout ty gigamotory a nechat se zmrazit zaživa.
Netušil, jak dlouho jen tak seděl a v duchu nadával na ten pitomý nápad nechat se v kusu kovu, plastu a tvrzeného skla vystřelit na řízené explozi do úplného prázdna. Stačila jedna nešikovná dírka a mohou být všichni do minuty mrtví. Vzpamatoval se, až když sebou loď trhla jemným nárazem do modulu na oběžné dráze. To už byly dvě hodiny? Jak se to stalo?

Než stačil jakkoli zareagovat, doplachtil nad něj Alex smějící se jeho zoufalému výrazu. Theodor pomalu zvedl pohled a zabodl jej do něho, ovšem tím si vysloužil jen další salvu smíchu.
"Měl by ses vidět. Jak ovečka obklíčená dvaceti vlky." Theodor si odfrknul a sundal ze sebe složitý "postroj" pevně ho držící na sedačce. Zaprvé vstát musel, zadruhé se chtěl dostat dál od Alexe a zatřetí měl jistou slabost pro mikrogravitaci. Teatrálně se, s pohledem stále upřeným na něj, vznesl ze sedačky a s rádoby grácií se počal nemotorně odrážet od stropu, zdí, podlahy, věcí a Alexe v přibližném směru vzniklého průchodu. Při každém pípnutí a zahučení lodi sebou trhnul dva metry na jednu či druhou stranu, ale nakonec zdárně dosáhl místa spojení jejich vzletové lodi a, budeme mu říkat květinovému, modulu. Bylo mu špatně při pomyšlení, že se dívá na kov, který byl před několika málo minutami přímo ve vesmírném vakuu, bombardován radiací a vysokorychlostními částicemi, po chvilkové závrati ovšem proletěl průchodem a ocitl se v relativně starém modulu, který už po jejich misi přistane na Zemi pro kompletní opravy, což ho nenaplňovalo příliš velkou jistotou. Naproti tomu si ale vezli onu fungl novou stanici, vylepšenou, (snad) nezávadnou, čistou a pohodlnou. 

Posádka se rozlétala po celé lodi, aby splnila úkoly, které měla...za úkol. Theodor byl pověřen spuštěním reaktoru, vydal se tedy obrovským obloukem centrifugy, vyhýbal se nízkým stolům pro pěstování kytek a každou chvíli nervózně vyhlédl z okna, jestli nevidí nějaké invazi chystající mimozemšťany. Doletěl až k místnosti reaktoru a zahleděl se na velkou obrazovku vedle prosklených dveří, kterými byl vidět ten nesmírně složitý výtvor lidstva. Byl jedním z nejvíce průlomových vynálezů v historii, dokázal přeměňovat hmotu přímo na energii s téměř stoprocentní účinností. S tou samou čtvrttunou hmoty fungoval už téměř dvacet let a ubyl jí jen neskutečně malý ždibíček. Hmota se v reaktoru příšerně špatně vyměňovala a doplňovala, reaktor tedy měl hmoty bohatý nadbytek. Menší verzi měli instalovanou i v samotné stanici, ale ten velký zde byl daleko zásadnější, udrží je v hibernačních vanách naživu, bude se starat o světlo pro kytičky i o automatické zalévání, sklízení, hnojení a ostatní věci týkající se pěstování rostlin. Navíc jim poskytoval neuvěřitelné množství nouzové energie.

K Theodorovi a obrazovce jsme se kvůli onomu reaktoru ovšem vrátili příliš pozdě a naskýtá se nám jen pohled na něj, jak s úlevou opouští místnost pronásledován sílícím hučením. Svítivé pásy, které doteď pracovaly jen na slabé záložní baterii, se teď rozsvěcovaly naplno a ozval se signál pro zbytek posádky. Theodor niní* skoro vesele poskakoval ke skladu, kde měl pomáhat, sproštěn jednoho z mnoha knedlíků v jeho krku. Tam právě Albert (hlavní biolog) s Jennifer kontrolovali položky a několik lidí nosilo výbavu, hnojivo a další předměty, které by v případě jejich nesprávného uložení do skladu právě poletovaly po celé lodi.
A s demonstrací takového létajícího předmětu se Theodor bohužel seznámil až nepříjemně osobně. Alex totiž Sophii právě poslal pytel s hlínou**, kterého si Theodor všiml až moc pozdě. Stihl ještě nasadit překvapený výraz, ale ten ohromný balík narazil do jeho břicha a odhodil ho ke stěně. Jedna z jeho mnoha paranoidních a nepříliš inteligentních mozkových poboček začala panikařit při představě, že za chvíli stěnu prorazí, ale jak se dalo čekat, ozvalo se jen jakési tlumené BOING, tiché vykviknutí a Theodor se pomalu vydal zase opačným směrem, kde jen o vlásek minul Sophii, která se se smíchem vydala pro onen balík vznášející se uprostřed.
"Jak můžeš vůbec mít takovou smůlu, Špačku?" zeptal se ho Alex, vytahujíc*** další balík. "Vždyť je to proti vší pravděpodobnosti." Špaček mlčel a raději opatrně sundal ze zajištěné police krabici se semeny rajčat****.

.........................

"Ahoj mami, ahoj tati. Start se povedl (čímž ale netvrdím, že byl nějak extra příjemný), spojení s modulem taky, i když to už asi víte. Jsme teď na orbitě, máme hotovo všechno, co bylo potřeba. Reaktor a umělá gravitace už fungují, počítačové systémy taky, kytky jsou zasazeny a máme krásný výhled. Podívejte se na přenos ze satelitů, nad Atlantikem je nádherný cyklón. Procyon už přestal trucovat, ale tahá mě za nohavici, abych vám zdůraznil, jak moc bylo to jeho pouzdro nepohodlné. Právě teď bychom měli mít chvíli klidu, ale Simon s Alexem se rozhodli, že uspořádají oslavnou minipárty s hlasitou hudbou přímo na můstku, který je mimochodem hned vedle komunikační místnosti. Za chvíli asi půjdu za nimi, před chvilkou přišel Alex, že i Stephen se přidal a že už jsem tu jediný suchar. Ale prý sem propašovali tři pizzy, takže to snad nebude tak hrozné. A ta hudba je celkem chytlavá, abych pravdu řekl.
S největší pravděpodobností zítra ještě budu mít čas, ale radši se rozloučím už teď, kdyby nastaly nějaké komplikace. Takže...ahoj. A nebojte se, budu vám psát i z Europy.
Mimochodem, omlouvám se, že jenom píšu, ale z videonahrávky by bylo slyšet tak maximálně to, co se děje vedle.
Každopádně doufám, že se na Marsu máte dobře, pozdravujte za mě prosím Richardovy rodiče. 
Zdraví, Theodor"

........................

No ty bláho. Syndromy psaní eseje se plně ukazují (aneb prodlužuju, jak to jenom jde). Za****ých 10 normostran .-. Už to snad s vydáváním bude lepší, kdyžtak prosím napište, jestli se orientujete v postavách, protože já už se v nich začínám ztrácet :D Můžu vám udělat seznam :) 
...
...
...ale ne, nebudu odvádět pozornost od toho, jak strašně dlouho jsem nevydala kapitolu. Opravdu se vám hodně omlouvám, kdykoliv jsem v poslední době měla náladu na psaní, musela jsem ji vyplýtvat na esej a jiné slohovky...taky nevím, koho to napadlo dávat nám k eseji ještě X dalších slohovek o.O Takže...kdo si tuhle kapitolu přečte, může si tam nahoře vzít sušenku :D
Snad vystačí. Podle mě určitě.

*Já se omlouvám. Nemohla jsem odolat. Už to víckrát neudělám.
**Ať se snažím, jak se snažím, tahle věta stejně působí krkolomně.
***Můj první přechodník. Pokud je špatně, informujte mě o tom prosím diskrétně a s citem. Jsem hrdá, že vůbec vím, co to je...aspoň teda doufám, že ano...
****Původně jsem chtěla napsat "se semeny mrkví". Chce to přepnout mozek z víkendového režimu :)

Tak nějak přemýšlím, že ty hvězdičky v textu vypadají jako cenzura. Sakra.