Infinity

15.

Pokud byste pár let po roku 2100 potkali na palubě jisté kosmické lodi rozespalou nevrlou mrtvolu, vězte, že její jméno je Theodor a dozajista nebude mít náladu se s vámi bavit. Pokud budete trvat na tom, že chcete vědět, kam šla, řeknu vám, že si vzala ze skladu dehydratovanou snídani, nalila si do ní vodu, odnesla si ji zpátky do své kajuty a zavřela za sebou dveře. Asi šest sekund poté se ozval vylekaný řev, když si z ubohého Theodora vystřelil Procyon, kterému po probuzení nepříliš prozíravě sdělil obsah svého snu, a který toho bez otálení využil. 

Když Theodor dojedl, naházel do sebe několik léků na kocovinu, snědl snídani a skrz těžké závěsy ospalosti a špatné nálady se prodralo pár tvrdohlavých paprsků světla. Ta slanina byla sakra dobrá.

Znovu se s Procyonem v patách vydal do "budky", jak začali říkat komunikační místnosti, jelikož konečně mohl zavolat Richardovi. Podle té krátké zprávy, kterou mu včera napsal, už ho pustili z vyšetřovací vazby.  (Do které se dostal nešťastnou náhodou. Prošel prý po ulici kolem nějakých chlapů, co brutálně zkopali jakéhosi doručovacího robota, a ochranka si prostě myslela, že k nim patřil.)

"Ahoj."

"Nazdar," řekl Richard a vesele zamával do kamerky. "Jak se ti tam nahoře líbí?"

"Ujde to. Trochu nuda, ale to se spraví," odpověděl Theodor a vyzvedl si Procyona na klín.

"Čau Vejco!" Vejca nasadil kamenný výraz.

"Ahoj Protézáku," opáčil ledově. Richardovi zacukaly koutky.

"Nauč svého robota respektu k handicapovaným, Špačku," řekl s pohledem upřeným do Procyona.

"Náhodou, Protézák se mi líbí," namítl Theodor. "Rozhodně je to lepší, než přezdívka založená na příjmení." Procyon se na něho otočil s tichou žádostí o spojenectví, kterou Theodor zlomyslným pokývnutím hlavy přijal. Richard na ně vyvalil oči.

"To nemyslíte vážně."

"Co tě k takové domněnce vede, Protézáku?" zvedl Theodor obočí. Richard neodpověděl.

"Je to fakt příšerná přezdívka. A dva proti jednomu je srabárna."

"Ale stojí nám za to," řekl Procyon. Richard pod palbou škodolibých pohledů rezignovaně složil hlavu do dlaní.

"Já už budu hodnej!" Theodor s robotem si vítězně plácli.

"Tak chválně, jak dlouho vydržíš neříkat mi Špačku." Richard se na Theodora podíval mezerou mezi prsty.

"Několik měsíců. Dost špatně se mluví se spící zmrzlinou." V hlase mu opět zaznívala ta zvláštní a u něj tak vzácná hořkost, která vždy každého přinutila zamyslet se, jestli ho zná opravdu tak dobře.

"Omlouvám se," povzdechl si Theodor. "Vždyť víš, jaká by byla nuda tu dobu strávit při vědomí."

"Jo, já vím. Jenom mi asi bude smutno."

"Tobě je někdy smutno?" zeptal se překvapeně Theodor.

"Teď celkem často. Pěknejch pár let tě neuvidím a zase se vrátím na ten pitomej červenohnědej šutr. Ale není to tvoje chyba. Hlavně si s tím prosím nedělej hlavu, mám se dobře."

Theodor nevěděl, co říct*. Chvíli bylo rozpačité ticho, které z pochopitelných důvodů většinou nepřežilo v Richardově společnosti příliš dlouho.

"Já si s tebou můžu povídat," ozval se nervózně Procyon. Richard se natáhl na opěradlo židle a povytáhl na něj obočí.