Infinity

20.

„Omlouvám se," utrousil Procyon sedící vedle Theodora na lavici, čímž si vysloužil jeho ospalé zabručení. „Ale sám musíš uznat, že ti to prospělo. Choval ses jako ukázkový spánkově deprivovaný idiot."

„Vyděsil jsi mě k smrti," zavrčel Theodor a dál se nimral v malé plastové misce plné rehydratovaných míchaných vajíček. „Už to nedělej."

„Neměl jsem moc jinou možnost." 

Theodor na něj zamžoural a otevřel pusu k protestu, ale nakonec se odevzdaně vrátil k jídlu. Vnitřnosti se mu kroutily i přesto, že se nadopoval desítkami léků a několika tabletami pro podporu střevní mikroflóry, příliš si nevěřil, že dokáže snídani udržet v břiše déle než deset minut. Nijak tomu nepomáhala představa, že ta vajíčka už by měla být správně dávno pěkně zelená a chlupatá.

„Semena už jsou asi mrtvá, co?" zeptal se se svíravým pocitem a s odporem do sebe nasoukal další sousto.

Procyon zavrtěl hlavou. „Ne, vlastně jsou na tom docela dobře. Rajčata už asi nebudou použitelná, ale zbytek je snad v pořádku. Daly by se vypiplat i brambory, kdybychom si dali hodně záležet."

Zamrkal. Pomalu polknul. „Počkej, ty mi chceš říct, že vážně přežily?" otázal se se skeptickým výrazem, za který by se nemusel stydět ani robot na policejním úřadě, když si z něj střílejí puberťáci pochybné inteligence. „Sedmdesát tisíc let? V lodi plné vakua? Máš správně definované slovo ‚přežít'?"

„Ano."

Rozhodil ruce v zoufale nechápavém gestu. „Jak?!"

„Strčil jsem je k tobě do kóje."

Theodor na něj pár vteřin jen nevěřícně zíral. „Aha." vypadlo z něj nakonec. „Takže jídlo je v pohodě." Všechno v něm chtělo vyskočit z lavice a začít tancovat radostí. Přežijí. A daleko déle, než by jim vystačily potravinové balíčky. Vlastně neomezeně dlouho. Vážně zvažoval, jestli nezačít zpívat nějakou ódu.

„Jídlo samo o sobě ano," přitakal Procyon.

Theodor se se zamrazením vrátil zpátky na zem, když zachytil opatrný podtón v jeho hlase. „Co je za problém? Vždyť venku je víceméně normální vzduch, můžeme pěstovat tam - bez elektřiny. Hlínu na to máme, vodní filtry taky, to by přece –"

Robot se rozpačitě zavrtěl. „Theodore, ta planeta má třiadvacetidenní rotační periodu. Rostliny nevydrží skoro dvanáct dní beze světla a v tak nízké teplotě. A my také ne."

Ztuhl. Nemohl tomu uvěřit, byli tak strašně blízko a stačil jediný detail, aby se veškerá naděje sesypala do patetické hromádky. Byl takový, takový hlupák. „Kolik nocí vydržíme topit?"

„Nevidím to na víc než jednu. Sekundární generátor vydržel jen tak tak."

„Takže..." Semknul rty a strnule zíral před sebe. „...takže mám tak měsíc."

„Správně."

Vesmír jako by se během vteřiny drtivě smrštil, nakopl ho do břicha a znovu se roztáhl do vší své škodolibé monstrozity. Theodor zhluboka vydechl a úzkostně se rozhlédl po pokoji, jako by mohlo někde v rohu být schované řešení jejich situace, i když si byl jasně vědom, jak je to nesmyslné. Měsíc života.

Procyon mu opatrně položil paži na předloktí. „Je mi líto, že jsem nedokázal udělat víc."

Ztěžka si podepřel rukou čelo. „Ne, to..." Hlas se mu zasekl v krku. Bylo to tak příšerně a bolestně nefér, že se mu chtělo rozmlátit první věc, na kterou narazí, ať už byla jakkoli kriticky důležitá. Jemu už několikrát v životě bylo úplně jedno, co na něj vesmír vybalí, protože přestal vidět v čemkoliv smysl, ale tentokrát vesmír ignoroval jeho. Mohl dělat cokoliv, bojovat, jak mohl, ale tohle byla konečná. Dál už cesta prostě nevede. A to je daleko horší.