Infinity

12.

"Tak si to užij," popřál mu Richard. Stáli v rozlehlé budově největšího vesmírného letiště světa, odkud startovalo skoro každé kosmické plavidlo z celého amerického kontinentu.
"Díky. Hezkou cestu domů," odpověděl Theodor, který se pořád ještě tak úplně nerozhodl, jak přesně se má cítit.
"Což mi připomíná, že jsem si koupil hibernaci. Znova to nepodstupuju," zasmál se Richard.
"Velmi správné rozhodnutí," souhlasil Theodor a nervózně zkontroloval nádherné multifunkční digitální hodinky na svém zápěstí, které mu věnoval Richard ke dvacátým druhým narozeninám. "Budu muset jít. Za pár let se uvidíme." 
"Ať tě ti mimozemšťani nesežerou," plácl ho po rameni jeho přítel. "Pozdravuj je ode mě."  

........................

Theodor už měl jasno, jakou emoci si daná situace žádá a v jeho krku se teď na (snad) dočasný pobyt usadil knedlík přibližné velikosti basketbalového míče. Vypadalo to, že se jeho pitomá hlava prostě nemohla nabažit myšlenek na kousíčky lodě vznášející se ve vesmírném vakuu následkem vady v supervýkonném jaderném reaktoru, nebo na samotné členy posádky vyplivnuté ven nadzvukovou rychlostí kvůli špatně zavřeným dveřím (což nehrozilo, ale to nic nemění na tom, že si takové věci Theodorův mozek moc rád představuje).
Tupě a nepřítomně se usmíval na reportéry a davy lidí za nimi a úporně se snažil myslet na něco krásného, jako jsou hranolky nebo tak akorát propečené steaky, jenže si náhle uvědomil, že pokud se bude tupě a nepřítomně usmívat a k tomu ještě slintat, s největší pravděpodobností si z něho budou dělat legraci všechny aktuální kolonie hostící přes deset miliard lidí. Nakonec jim ředitelka Conellová, dnes už značně zkušenější a sebevědomější, všem potřásla rukou, popřála úspěšnou misi a oni se konečně vydali po staromódním červeném koberci ven.

Následováni řevem davů vylezli po strmých schůdcích do lodi, nabručený Stephen spolu se Simonem, který si jako obvykle broukal nějakou antickou písničku, odbočili do pilotní kabiny a Theodor pokračoval se zbytkem týmu do zadní části vzletového modulu. I když byl tak napjatý, že by mu přivodila infarkt i tužka padající na podlahu, musel ocenit, že pohodlnější sedačky ještě neviděl (natož aby v nich seděl). Přetáhl si přes sebe široké pásy, zabořil se hluboko do měkkého opěradla a už jaksi smířený se všemi katastrofami, které mohou nastat, užasle sledoval Jennifer, jak se (pro něj zcela nepochopitleně) nenuceným tónem vesele baví se Sophií a přitom houževnatě válčí s divokou hřívou tmavých kudrnatých vlasů nabitých statickou elektřinou (to speciální oblečení bylo v tomto směru značně nedomyšlené).

Mohlo se toho podělat tolik. Porouchá se reaktor a oni v hibernačních vanách pomalinku umřou, nezdaří se přistání s malou lodí nesoucí i novou, modernější stanici a jediné, co po nich zbyde, bude malý kráter, a nebo si ten velký modul pro pěstování rostlinné stravy, který naberou nad Zemí a zanechají na oběžné dráze Europy, usmyslí, že netečné oblétávání té špinavé sněhové koule ho už duševně nenaplňuje a jen tak mimochodem odejde prozkoumávat taje vesmíru. Nějaký nesmělý hlásek zamčený za třemi ocelovými dveřmi hluboko ve sklepeních Theodorovy mysli začal ťukat morseovkou na zeď klasické fráze motivačních řečníků, ale zůstal nadále ignorován, bez ohledu na to, kolik "splněných snů" a "pocitů vlády nad sebou samým" vymlátil do té nebohé stěny.

Z pilotní kabiny se ozývala komunikace a znuděné vzdechy Stephena, občas lodí zatřásl nějaký hrůzu nahánějící zvuk způsobený zkusmými kontrolami trysek a mnoha dalších věcí. Theodor si pořád nervózně pohrával s prsty*, klepal nohou o podlahu, připadal si, jako by ho někdo střídavě poléval plnými kýbly horké a studené vody, a třásl se mu dech. Kdyby se ho někdo v tu chvíli na něco zeptal, nejspíš by odpověděl hlasem ne zrovna nepodobným koze. Byl by radši, kdyby mohl mít vedle sebe Procyona, který by ho (ať už jakkoli jízlivě) ujišťoval o irelevantnosti jeho obav, jenže ten si teď dřepěl ve skladu a nejspíš se k němu nevrátí dalších několik hodin. Už teď mu Richard ohromně chyběl. Ten by z takové situace udělal jeden velký vtip.

"Prosíme, ujistěte se, že jste správně připoutaní. Start proběhne za pět minut. Povětrnostní podmínky příznivé, všechny systémy funkční. Modul B na stabilní dráze, potvrzen uspokojivý stav po opravách. Ke připojení dojde za dvě hodiny a třicet devět minut."
Jestli Theodor dosud nevěděl, že čas vždy utíká přesně tou nejméně vhodnou rychlostí, teď už by o svých zkušenostech mohl napsat knihu. Minutové pauzy mezi různými hlášeními mu přišly jako několik vteřin a než se nadál, začalo to tak dlouho očekávané odpočítávání. Alex na sedadle přes uličku se na něj povzbudivě usmál, což se mu Theodor pokusil opětovat, ale spíš svým "úsměvem" Alexe vyděsil. Zavřel oči a snažil se nevnímat ta smrtelně pravidelná slova, která značila, že za chvilku bude viset pěkných pár desítek kilometrů nad povrchem a ukáže se, jestli opravdu zavřeli dveře správně. Když ho za doprovodu neskutečného hluku setrvačnost zatlačila hluboko do sedadla, semkl je ještě pevněji.  

.......................

Opravdu se omlouvám, že jsem tak strašně dlouho nevydala kapitolu, jenže se mi zrovna tahle psala hodně, hodně špatně, i když tak úplně nevím proč... :,D
Jen tak mimochodem...asi bych se měla projednou pořádně vyspat. Tuhle kapitolu jsem už měla dopsanou, když mi došlo, že jsem nechala Procyho na Zemi o.O Navíc jsem napsala "pohodlnější" se dvěma N a prošlo to dvěmi kontrolami....nebo dvěma kontrolami?...zabijte mě prosím někdo...

*prosím, ty, které měly tu čest se mnou být na skautském táboře... Je to úplně nevinné, srozuměno? :D