Infinity

7.

O několik málo dalších let později...

"Jsem rád, že letíš se mnou."
"Taky to bylo dost přesvědčování," řekl Richard. "Máma mohla zešílet kvůli dvěma rokům na Zemi."
"Náš malý mamánek," zasmál se Theodor a raději toho nechal, jelikož 'mamánkův' obličej nevypadal nijak přívětivě.
"Ještě jednou...," začal Richard, ale vzápětí zmlkl, protože se na ně slečna vysvětlující bezpečnost na palubě lodi podívala ne tak úplně milým pohledem.
"Chcete vykládat místo mě chlapci?"
"Já bych klidně-"
"-ne, Richarde," zarazil ho Theodor.
"Díky. Dokud neopustíme oběžnou dráhu, zůstaňte všichni na svých místech", pokračovala žena. "Zanedlouho spustíme centrifugu*, poté se můžete volně pohybovat po lodi. Vy, kdo jste si zaplatili hibernaci, se prosím odeberte do svých van jakmile bude centrifuga spuštěna."
"Vážně si někdo platí hibernaci na pár měsíců?" zašeptal Richard.
"Jsou tak zazobaný lidi, že si kupujou toaleťák z plátků zlata," poznamenal Theodor a znovu se zaposlouchal do výkladu.
"Postupně budete cítit, že jste čím dál těžší, abyste si vy i vaše tělo zvykli na pozemskou gravitaci, loď se bude otáčet čím dál rychleji. Kdyby měl někdo problémy s chůzí nebo by se mu dělalo mdlo, ať se dostaví na ošetřovnu. Hezký let."
"Tak hezký let Špačku," popřál mu nervózně Richard. "Hezký let Procy," dodal. Robot, pečlivě připásaný na vedlejší sedačce, na něj otočil hlavu. 
"Hezký let Richarde," odpověděl.

Vzápětí se motor rozhořel a nevelká turistická loď se vznesla. Theodor zezelenal, když si představil, jak se ta krásná pevná země rychle vzdaluje a pod lodí není nic než... vlastně ani vzduch tam nebyl, jen řiďounká směs oxidu uhličitého, prachu, dusíku a argonu. Před tím, než se Richard málem zabil, nikdy strach z výšek neměl (mimo jiné proto, že kromě své vlastní postele prakticky neměl z čeho spadnout). Ale teď křečovitě svíral opěradla sedadla a s napětím očekával spásné vypnutí startovacích motorů. I přes to, že turistické lodě neměly takové zrychlení jako normální, cítil se, jako by mu na hrudi klečel Richard. Konečně se z ní tlak začal ztrácet. Úlevně si oddechl a povolil prsty, které mezitím úplně ztuhly. Postupně odezněl hukot trysek a Theodorovy vlasy si ve stavu beztíže začínaly dělat, co chtěly. 

"Tak to bychom měli," vydechl úlevně."
"Kdy asi tak otevřou ten zbytek?" zajímal se Richard. Odpovědělo mu dunění a zaskřípění ze zadní části lodi. Slečna, která cestu uváděla, znovu promluvila: 
"Spouštíme rotaci centrifugy. Zůstaňte ještě prosím na svých sedadlech." Richie si netrpělivě odfrkl.
Theodor se naklonil k oknu a pohlédl za loď. Připadal si úplně malinký v poměru s tou ohromnou červenou koulí pod ním. Je to opravdu velký rozdíl, když Mars vidíte na vlastní oči místo na fotografii a při představě, že Země je ještě dvakrát větší, mu bylo ještě bezvýznamněji. 
"Richie, podívej se," řekl potichu. Richard si pokradmu rozepnul pás a naklonil se přes Theodora.
"Ty jo," vyrazil ze sebe. V nevěřícných očích se mu odrážela ona Rudá planeta a spolu s Theodorem dobrých dvacet sekund jen nehybně zíral na jejich domov.
"Můžete si odepnout bezpečnostní pásy," zaznělo odkudsi. Nevšimli by si toho, kdyby nezačal Procyon šťouchat do Richarda. Ten se nechápavě ohlédl a vzápětí uviděl ostatní pasažéry, jak se zvedají ze sedaček. 
"Aha, díky," řekl a zvedl se na svých kovových nohou. Theodor ho s Procyonem v náručí následoval do obytné části lodi, která se pomalu otáčela. Zatím necítil téměř žádnou přitažlivost a bez závaží si připadal ohromně zvláštně. Snažil se jít co nejnormálněji, ale než ho zatím slabounká odstředivá síla opět položila na zem, trvalo to snad věčnost. Nakonec jen tak hopsal, občas se volnou rukou opatrně odrazil od stropu a hledal jeho a Richardův pokoj. 
"Hej, tady," ukázal nakonec na dveře s malou obrazovkou, na které zářila jejich jména. Dveřní panel se zasunul do zdi, když Theodor položil ruku na čtečku otisků vedle obrazovky a oba vešli dovnitř.

"Mrkej na tu konzoli!" zajásal Richard a vrhl se k malé krabičce na zdi. Theodor se ve hrách nevyznal, ale vzhledem k tomu, jak jeho kamarád šílel, poznal, že to bylo něco opravdu dobrého a hlavně drahého. 
"Nejnovější model!" zíral Richie na to bílé cosi. "S tímhle můžeš vnímat úplně všechno, kámo. A já myslel, že tu jenom ztratíme pár měsíců života." 
"Spíš se podívej na to okno. Zabudovaný dvousetnásobný zvětšení. Fantazie," obdivoval ohromnou tabuli z tlustého skla Theodor a hned si s ní začal hrát. "Koukej na ten Jupiter..." Richard se ohlédl na prosklenou stěnu, která právě zobrazila další z těch nádherných obrovských kuliček.
"Ty pásma jsou úžasný. A ta bouřka...," rozplýval se Theodor.
"Tohle bude tak super cesta!" bláznil Richard.

.......................

O dva měsíce později...

  Pokojem se rozléhaly tlumené nárazy jak se Richardova lebka opakovaně srážela se stěnou (která z toho nejspíš nebyla nijak nadšená).
"Taková nuda!" (bum). "Jsem myslel, že osm měsíců hraní her," (bum) "bude nejlepších osm měsíců mého života!" (bum). "A mezitím jsme odsouzeni k dalším pěti měsícům," (bum) "absolutního nicnedělání!" (bum). Theodor ležel na posteli s podobně extrémně znuděným výrazem ve tváři. Podíval se snad na všechno, co se oknem vidět dalo, a dokonce si i zkusil tu herní konzoli, ale všechno ho už úplně omrzelo. Nehledě na to, že byl vyčerpaný kvůli své zvyšující se váze*. Neskutečně záviděl lidem, co si koupili hibernaci a vlastně i Procyonovi, který prostě čas nevnímal stejně jako on.
"Jaký seriál jsme ještě neviděli celý?" zeptal se Richieho zoufale.
"Z tohohle století už jsme viděli snad všechny, co za to stojí. Ještě zbývají ty z jednadvacátýho, ale dvourozměrnej obraz je absolutně k ničemu."
Theodor si frustrovaně odfrkl.
"Jo, ještě je tu něco s Barbie," řekl najednou Richard.
"Počkej, to je taková ta starožitná panenka? Jak je možný, že se na něco takovýho někdo ještě pořád kouká?"
"Netuším. Mám to pustit?"
"Jo."
"My jsme asi vážně zoufalí," zasmál se a nakreslil do vzduchu gesto pro spuštění. "Tohle bude taková trapárna..."  

.....................

Uf. Napsat tuhle kapitolu byl úplně nepředstavitelný boj :,D Nechápu, co na tom bylo tak těžkého, ale trvalo mi to neskutečně dlouho. Prosím, řekněte, že to není taková nuda, jaká myslím, že to je :/

Jestli chcete, ujišťuju vás, že se v téhle "knize" i něco stane :,D 

*Centrifuga by se dala popsat například jako válec, který se točí. Používá se k vytvoření umělé gravitace pomocí odstředivé síly, představte si ji jako kolotoč. Jak se točíte, máte co dělat, abyste se udrželi a nakonec vás ten zmetek odhodí do písku kolem. Centrifuga je něco hodně podobného, ale v cestě do písku vám stojí podlaha na vnějším okraji centrifugy, na kterou jste ve výsledku tlačeni. Gravitace se chová docela podobně, nemyslíte? :)

*Ne, Theodor netloustne. Váha je něco jiného než hmotnost. Hmotnost je množství hmoty vašeho těla, váha (správněji tíha) je závislá například na gravitaci. Ano, na Zemi není rozdíl ve vaší hmotnosti a váze, jenže například na Marsu by vám váha naměřila menší váhu než na Zemi. Přesto ale máte na Zemi stejnou hmotnost jako na Marsu, množství vaší hmoty se nezměnilo.
V tomhle konkrétním případě má samozřejmě Theodor stále stejnou hmotnost, ale kvůli zvětšující se odstředivé síle si připadá těžší :)