Infinity

10.

"Řekněte prosím někdo, že se mi to jenom zdá," zaúpěl Theodor. Právě totiž jemu a dalším šesti členům posádky  bylo řečeno, že s ostatními stráví zkušební dva měsíce v uzavřeném modelu stanice kvůli pěstování vzájemných vztahů, nazkoušení nezbytně nutných údržbářských a výzkumných aktivit, blablabla... Občas si říkal, proč prostě nemůže být jako Richard, absolutní extrovert vycházející se všemi, neuvěřitelně oblíbený a do všeho zapálený člověk, který vždycky na všechno řekne "ANO!" (samozřejmě bez jakékoli předchozí konzultace s Theodorem, který bezmocně stojí opodál a následně je nedobrovolně vláčen po oslavách, výletech, demonstracích a podobných vyčerpávajících aktivitách). Bude mu na misi neuvěřitelně chybět. Nebýt toho jednoho osudného okamžiku, mohli teď být oba zdraví a tady, dělat si společnost po celou dobu letu a výzkumu a mít se dobře. Alespoň mu dovolili vzít si Procyona, který jim mohl napomáhat coby jakási zdravotní sestřička (nicméně robot nebyl tím označením zrovna nadšen).

Nemyslel si, že by ho někdo mohl slyšet, ale po chvíli si všiml postranního úsměvu postaršího Stephena Rooneyho, který s jeho názorem na výcvik očividně bezvýhradně souhlasil (přesto nikdy neztratil vášeň pro cesty vesmírem a už letěl na misi Abyss podruhé). Theodor mu úsměv koutkem úst oplatil a obrátil svou pozornost zpět na muže před nimi. Ten právě dokončoval svůj proslov o tom, jak se mají zachovat, kdyby se stala nějaká nehoda, prý bude trénink přerušen pouze v případě ohrožení života nebo vážného úrazu některého ze členů posádky. Přemýšlel, jestli se počítají nehody stylu zašlápnutí Procyho. Jestli mu někdo zkřiví jediný drátek, poškrábe jediný nově naleštěný panel...
Když se s nevolí probral z vymýšlení neobyčejně kreativních způsobů co nejbolestivějšího mučení, šel si dle instrukcí zabalit osobní věci. Ne že by jich bylo nějak moc, jelikož oblečení a hygienické potřeby dostanou zvlášť, vzal jen Procyona, nějaké náhradní díly a dráty pro něj a pro jistotu ještě přibral dvě knihy, kdyby se jeho nejlepší přítel rozhodl, že si postaví hlavu a bude jen tak mimochodem trucovat. Marně se pár měsíců snažil najít chybu v kódování, ale nakonec si uvědomil, že ho má rád tak, jak je. Popravdě už mu jakýkoli zásah do robotovy osobnosti připadal jako zločin, vražda starého přítele, a přestože by stvořil nového, už by to nikdy nebyl ten Procy, se kterým vyrůstal skoro patnáct let (i když raný Procyon opravdu neuměl nic jiného, než se s trochou štěstí na povel zastavit a rozjet, zatímco jeho zoufalý stvořitel doufal, že se vyhne všem zdem, nohám od stolů a židlí, schodům, stěnám a mnoha dalším nástrahám obytných prostor - do kterých se většinou samozřejmě úspěšně strefil). 

O pár desítek minut později se za Theodorem zavřely vzduchotěsné dveře a na chviličku se do něj opřel slabý závan klaustrofobie. Polkl a ohlédl se za sebe na uzavřený poklop. Kolečkovou bednu se svými věcmi tlačil před sebou a červené kovové vejce dřepící na jejím víku s oblým černým skleněným krytem na předku hlavy chránícím všemožné senzory se zvědavě rozhlíželo po lesklých stěnách. V této části tréninku šlo hlavně o zkoušku vzájemných vztahů a případném nahrazení problémových členů (i když to se nestávalo příliš často). Byl kvůli tomu nervózní, věděl, že pro kosmické mise nemá zrovna nejvhodnější povahu, ale doufal, že si to jeho samotářský mozek sám se sebou vyjasní a bude na ostatní projednou trochu příjemný.  Alespoň byla stanice velká, každopádně loď, která má zůstat na oběžné dráze Europy a na které se mají pěstovat potraviny, byla přímo gigantická. Pořád úplně nedokázal pochopit, jak s tím vůbec někdo dokáže vzlétnout ze Země. 

Našel svůj soukromý pokoj, strčil bednu do malé skříně a zavřel od ní dvířka. Sedl si na postel a náhle dostal neodbytný pocit, že je něco špatně. 
"Ehm." Leknutím nadskočil. 
"Mohl bys prosím otevřít ty dveře?" Theodor se vyděšeně otočil na očividně (pro puntičkáře ušislyšně) mluvící skříň. Nevěřil na duchy, ale...nebylo snadné být skeptikem, když před vámi stojí kus nábytku a bezpochyby na vás mluví (ne, že by se nevyráběl nábytek s umělou inteligencí, ale pokud věděl, ten stejně jen tak z nudy neklábosil se svým majitelem). 
"Haló," řekla skříň a začala vydávat jakýsi klepavý zvuk. Theodor se k ní opatrně připlížil, otevřel dveře, nakoukl dovnitř a...

"Já jsem blb. Promiň," řekl s úlevou a robota netrpělivě ťukajícího na vnitřní stranu dvířek, který vypadal, že má ohromnou legraci z toho, jak Theodora vystrašil, zvedl a položil na zem.
"Tohle už mi nikdy nedělej," vydechl a žuchnul sebou na nafukovací matraci.
"Tak mě nezavírej do skříně," doporučil mu Procyon a rozhlédl se po malinkém pokoji.
Budiž to NASA přičteno k dobru, neměl ho Theodor s nikým společný, z toho by nejspíš brzy zešílel. Nakonec to možná nebude až tak strašné.

........................

S lehkým talířem plným něčeho, co sice nevypadalo zrovna nejlíp ale chutnalo překvapivě dobře, se posadil do rohu malé jídelny fungující i jako pokoj pro volný čas a mezi sousty sledoval ostatní členy posádky. Už věděl, že s nimi náhodou letí i Jennifer, kterou znal jako tu velmi, velmi důslednou velitelku malých průzkumných výprav na Marsu, zde samozřejmě jak jinak než jako velitelka. Ale ona byla jediná, koho znal osobně. A toho se bál.

Kromě Jennifer a Rooneyho sedících proti sobě u jednoho ze skládacích stolů viděl ještě tři další muže a jednu ženu, všichni v přibližném rozmezí od pětadvaceti do padesáti. Nejstarší byl Stephen, pokud se pamatoval správně, bylo mu už kolem šedesáti. Neodvážil se ostatní odhadovat, jelikož mu to nikdy nešlo, ale na první pohled přinejmenším nevypadali jako sérioví vrazi. Přidal to do krátkého seznamu dobrých zpráv poslední doby (Procyon už skoro týden neměl žádnou poruchu, úspěšně se mu podařilo neomdlít na tréninkové centrifuze a ještě nikoho nedopatřením neurazil). 

...................

Obdivuji všechny, co dokáží napsat příběh bez částí "o ničem". Prozraďte mi svá tajemství!