Prolog:
12 párů ponožek, nějaký slipy, tepláky, kalhoty, kravaty, dvě čistě bílý košile... Probírám si kufr, jestli mám všechno. Přijdu si jako dámička, protože mám hokejovou tašku a dva kufry, z nichž jeden je s růžovejma kytičkama. Ano, je mi 31 let, jedu na svoje 8. mistrovství světa v hokeji, a pořád nemám pořádnej kufr. Ještě, že mi Lucka půjčila svůj. S ní i s malým jsem se rozloučil už večer, abych je nemusel budit teď, v půl třetí ráno. Přijdu si blbě. Rozhodně ne jako správnej "taťka". Vždycky se mi odjíždí těžko, ale tentokrát je to jiný. Dám hodně na svoje pocity a předtuchy. Kolikrát jsem si dával předsevzetí, že budu realista. Že budu stát nohama pevně na zemi. Teda vlastně spíš na ledě, kde jsem v poslední době častěji. Napsal jsem Lucce vzkaz. Naposled jsem se nadechl domácího vzduchu, ucítil její parfém a vyrazil na letiště.
Všechno jsem stihnul, jak je mým zvykem. Všude jsem o půl hodiny dřív, než potřebuju. Alespoň mě nestresovala ta dlouhá fronta, než jsem si vyzvedl letenku. V davu jsem zahlédl Jakuba Voráčka. Jsme nejlepší kámoši už od střední. "Voriiis! Čau brácho!" zařval jsem přes půl letištní haly. Otočili se samozřejmě všichni kromě něj. Stál tam totiž ještě s někým. Neznámý si mě všiml, a prohlédl od hlavy, až po podrážku. Voris si všiml, že kouká někam do dálky, a tak se otočil a konečně mě uviděl. Takže jsem se (v rámci možností,které byly výrazně omezeny mými kufry a taškou) rozeběhl k němu. Asi to vypadalo dost komicky, protože neznámý se snažil ze všech sil nesmát, Voris se na to vykašlal a propadl záchvatu smíchu.
"Co je?" zeptal jsem se, protože už jsem si na růžovej kufr zvykl.
"Čau Barbie" řekl, když se konečně přestal smát. Viděli jsme se po půl roce, takže jsem ho praštil do ramene, ale pořád jsem se usmíval. Pak nastalo ticho, a když Jakubovi konečně došlo, na co čekám, představil mi nováčka.
"Jo, málem bych ti zapomněl představit novou brankářskou jedničku. Tohle Alexander Salák, Alexi, ty jsi asi Plekyho poznal, né?" Chtěl mi potřást rukou, ale jen jsme se dotkli, dostali jsme oba ránu statickou elektřinou.
"Sakra, sorry." řekli jsme jednohlasně. Jakub se zase rozesmál. "No to bude dvojka" řekl, vzal si kufr a vydal se vstříc letištnímu turniketu. Alex ho následoval a já za ním.