Jako tým jsme byli zápas od zápasu lepší. Ani nevím jak, najednou jsem se v čase přesunul až do posledního večera před finálovým zápasem. Bohužel, do finále se s námi dostali Rusové, kteří letos opravdu válí. My hokejisté jsme asi rozumu moc nepobrali, protože ostatní na dnešek plánovali další ožíračku. Večer před finále. Řekl jsem si, že tohle nemůže dopadnout dobře, protože když zítra prohrajem, budou si to všichni dávat za vinu, a když vyhrajem, stane se z toho rituál. Proto jsem se radši držel zpátky. Hned po tréninku, který se konal výjimečně celé odpoledne, jsem se zamkl v pokoji. Vlezl jsem si pod peřinu a pustil si film na notebooku. Myslel jsem, že se mi tak povede rychleji usnout. Omyl. Film skončil, můj mozek ale neměl v plánu snažit se o spánek. Představoval jsem si situace, které se nikdy nestanou. Například jsem se viděl v obrovském domě s velkými okny, kde bydlím sám s Alexem, někde uprostřed ničeho. Ne. Tohle není reálný. Zaklapl jsem notebook, otočil se na břicho a zabořil hlavu do polštáře. Z proklínání sama sebe mě vytrhlo zaťukání na dveře. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to nezdálo, proto jsem šel spíš skepticky. Podíval jsem se jen kukátkem, abych nebyl za blbce, kdyby tam nikdo nebyl. Tep se mi ztrojnásobil, když jsem ho uviděl. Stál tam Alex a koukal do země. Rychle jsem otevřel dveře a vtáhnul ho dovnitř.
"Co tady děláš? Jsi ožralej? Neviděl tě někdo?" Zasypal jsem ho otázkami.
"Klid. Tak zaprvý, nejsem ožralej, zadruhý mě nikdo neviděl a za třetí... chtěl jsem se ti omluvit. Za to, co jsem ti řekl v šatně." Pořád se vyhýbal očnímu kontaktu. Svůj pohled upíral do země. Viděl jsem, že ho to všechno tíží stejně, jako mě, tak jsem se ho snažil uklidnit. Objal jsem ho a šeptal mu:
"To nic. Už je to v pohodě. Všechno zvládneme, jen tomu dej čas." Potom jsem se posadil na mé jednolůžko a Alex si sednul vedle mě.
"Taky nemůžeš spát? Nevzbudil jsem tě?" Tentokrát se ptal on.
"Ne. V pohodě. A víš co? Zůstaň tu se mnou..." navrhl jsem.
"Tobě by to nevadilo?"
"Ne, dokonce to bude lepší." usmál jsem se a položil se na záda. Pod hlavou jsem měl vysoký polštář, takže to byla nejlepší pozice pro Alexe, aby si položil hlavu na moji hruď a objal mě jednou rukou. Tu druhou si propletl s mojí, takže kdyby se nás někdo pokoušel rozmotat, s největší pravděpodobností by se mu to nepovedlo. Perfektní. Hladil jsem ho ve vlasech, i když jsem věděl, že už usnul. Dávalo mi to jakýsi pocit bezpečí a pohodlí.
