Podle trenéra za všechno mohla naše obrana. Nikoho nejmenoval, ale vražedný pohled věnoval tomu mladýmu, ke kterýmu se ještě před chvílí hnal Alex s úmyslem dát mu do držky. Co si budeme povídat, trenér prostě není motivační typ. Přepadla mě biologická potřeba, proto jsem si počkal, až skončí trenérova bezúčelná přednáška, a potom jsem se vyplížil ze šatny. Vzal jsem to postranní uličkou, abych se vyhnul nežádoucímu střetu s novináři. Vracel jsem se pomalu, protože jsem necítil žádnou povinnost spěchat. Cestou jsem přemýšlel, když do mě někdo vletěl zpoza rohu a vyrazil mi kafe z ruky.
"Co je?! Jsi magor?!" vyštěknul jsem a podíval jsem se po kávové louži na zemi. Bylo mi divný, že se nikdo neozýval, tak jsem se podíval, kdo že to vlastně je. I kdyby mi to kafe nevyrazil, teď bych ho zahodil sám. Proti mně totiž stál sám pan "Hertl Veliký". Všechno se ve mně začalo vařit, a to jsem se na něj zatím jen díval.
"Sakra! Doufám, že teploušství není nakažlivý. Nerad bych to chytil." povýšeně se na mě podíval a chystal se odejít. Jenže já jsem s ním měl úplně jiný plány. Chytil jsem ho zarameno,prudce ho otočil a druhou rukou mu dal pěstí do ksichtu. Asi ho to trochu zaskočilo, ne každej den ti jen tak přiletí rána. Rychle se ale vzpamatoval a už se mi to chystal vrátit, když v tom jsme zdálky zaslechli kroky v podpatcích. Ženská. To nám tu ještě chybělo. Ihned jsme od sebe poodstoupili, protože by z toho byl akorát průser, bitky v rámci týmu se trestají tvrdě. Prošla kolem nás postarší paní, která se jen pozastavila nad rozlitou kávou a něco zanadávala Rusky. Mezitím jsem trochu vychladl, takže už jsem na bitku náladu moc neměl, zvlášť když mě napadlo, co by z toho mohlo bejt za problémy.
"Jak si to sakra vůbec představuješ? Vynechat generální trénink a přijít až na druhou třetinu? To, že tě v devatenácti vzali do NHL ještě neznamená, že tě tady všichni potřebujou. Normálně to bez tebe zvládáme. Vrať se tam, odkud jsi přitáh." spustil jsem na něj.
"Jo, takže vy to beze mě zvládáte. Prohráváte, jestli sis nevšiml. Teda vlastně prohráváme, když jsme ten jeden tým. Jste beze mě uplně v prdeli," vysmál se mi a odešel do šatny. Desetkrát jsem se nadechnul a vydechnul, narovnal jsem si záda a následnoval ho. Když jsem tam došel, trenér už mu promlouval do duše. Nenadával mu. Nebyl sprostej. Prostě mu jen domlouval. Pak ale přestal, podíval se na hodinky a poslal nás na led. Tentokrát nebudu zahajovat třetinu. Nechám to na ostatních. Teď už ta rozehrávka tak nudná nebyla, Rusové by se ještě rozbruslili, ale my jsme jim na to nenechali prostor. Protáhnout se měli na střídačce, teď už se sakra hraje. Většinu času se bruslilo v Ruském obranném pásmu, takže mě lákalo víc a víc jen tak skočit na led a o něco se pokusit. A pak přišel můj čas. Sešli jsme se zrovna s Vorisem, a protože jsme spolu sehraní, hned jsme šli do několika akcí, které byly vždycky zaraženy až v poslední fázi, když těsně před bránou stála některá z Ruských goril. Někdy už to vypadalo vážně nadějně, stačila jedna přihrávka na Vorise, a on by se už trefil, ale místo toho se ozval výkřik, který ihned následovalo písknutí. Podíval jsem se prvně na rozhodčího, ukazoval faul. Nějak mě to zmátlo, chvíli jsem nevěděl, jestli nemyslí mě, přitom já jsem okolo sebe nikoho neměl. Pak jsem se ale podíval směrem k Vorisovi, jestli ví, co se děje. Místo toho jsem viděl něco úplně jinýho. Ležel tam na zemi a led pod jeho zápěstím se začínal vybarvovat do odstínu červeného vína. Okamžitě jsem se k němu rozjel.
"Co se stalo? Co se do prdele stalo?!" řval jsem. Na led okamžitě vlítli ošetřovatelé s nosítky, na které Vorise naložili, zatímco mu drželi gázu na zápěstí. Museli jsme jít z ledu, protože pořadatelé chtěli upravit plochu a odstranit z ní krev. Takže neplánovaná přestávka. Vzhlédnul jsem nahoru ke kostce, kde už promítali celý faul. Stalo se to tak, že Rusák s číslem 83 hákoval Vorise, kterej tím pádem spadnul, a ten blbec83 se mu nedokázal vyhnout, takže mu bruslí přejel zrovna v místě, kde kůži nekryje vůbec nic. Zíral jsem na to pořád dokola, nechtěl jsem věřit tomu, co se právě stalo.
"Bude v pohodě?" začal jsem na zbylého ošetřovatele mluvit česky.
"What? I can't understand. English please?" odpověděl mi anglicky. Jenže já jsem měl v sobě nějakej blok, prostě jsem si najednou nemohl vzpomenout ani na jediný anglický slovíčko. Zrovna v týhle situaci. Po chvíli ze mě vypadlo pár anglických slov: "Is he going to be OK? He is my best friend."
"Sorry, I can't tell you if you're not a family member." řekl a odešel.
"But I... I am telling you, he is my fucking best friend!" Zařval jsem na něj, on už se ale neotočil a zmizel někam za roh.
Bože. Nevěděl jsem, co se v takovýhle situaci dělá. Nikdy jsem to nezažil . A už taky nikdy nechci.
